Auguste Villiers de l'Isle-Adam

Auguste Villiers de l'Isle-Adam
Narození	7. listopadu 1838 Saint-Brieuc Bretaň, Francie
Úmrtí	19. srpna 1889 (ve věku 50 let) Paříž
Příčina úmrtí	rakovina žaludku
Místo pohřbení	Hřbitov Batignolles (1889–1895) Hřbitov Père-Lachaise (od 1895) Grave of Villiers de L'Isle-Adam
Povolání	spisovatel a dramatik
Národnost	francouzská
Stát	Francie
Literární hnutí	předchůdce symbolismu
Významná díla	Contes Cruels (1883), česky jako Kruté povídky
Manžel(ka)	Marie Dantine
Podpis
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Auguste Villiers de l'Isle-Adam

Jean-Marie-Mathias-Philippe-Auguste, comte de Villiers de l'Isle-Adam (7. listopadu 1838 Saint-Breuc, Bretaň – 19. srpna 1889, Paříž) byl francouzský spisovatel, předchůdce symbolismu.

Život

Narodil se v aristokratické rodině. Jeho zřejmě nejznámějším předkem byl velmistr johanitů Philippe Villiers de L'Isle-Adam, velitel Rhodu v době jeho dobytí Turky roku 1522. Villiersův otec promrhal velké sumy peněz při pátrání po pokladu johanitů, údajně ukrytém během Francouzské revoluce. Nejdůležitější událostí Villiersova mládí byla smrt jím milované dívky, která se hluboce promítla i do jeho literární tvorby.

Od 50. let Villiers začal jezdit do Paříže, kde se zapojil do uměleckého života. V roce 1860 mu suma darovaná mu jeho tetou umožnila se v Paříži usadit. Žil bohémským životem; jeho přítelem se stal jeho idol Charles Baudelaire, který mu doporučil Poeovo dílo. V roce 1864 se poznal s Mallarméem, jehož dílo ho ovlivnilo.^[1] Tito tři autoři se stali jeho největšími literárními vzory. V Paříži redigoval Revue des Lettres et des Arts, jejíž jediné dva ročníky vyšly v letech 1867 a 1868.^[2] Stýkal se také s výtvarníky; mezi jeho přátele patřili i Gustave Courbet a Claude Monet.^[3]

Roku 1859 debutoval vlastním nákladem vydanou knihou První básně (Premieres Poésies), jejíž veřejný ohlas byl nulový. Jeho milostný vztah s Louise Dyonnetovou pobouřil jeho rodinu tak, že Villiers se na čas uchýlil jako kajícník do opatství Solesmes. Katolíkem (ač neortodoxním) zůstal do konce života. S Dyonnetovou se rozešel v roce 1864; neúspěšně žádal o ruku dceru Théophila Gautiera (který se mezitím odvrátil od bohémství) a Angličanku Annu Eyre Powellovou. Nakonec se usadil s Marií Dantineovou, negramotnou vdovou po belgickém kočím, která mu roku 1881 porodila milovaného syna Viktora (přezdívaného „Totor“).

Villiers obdivoval (a jako jeden z prvních Francouzů prostudoval) Hegela a Richarda Wagnera – Wagnera několikrát navštívil.

V roce 1871 zemřela Villiersova bohatá teta a spisovatel, jehož dílo – romány a divadelní hry – byly neúspěšné, respektive neinscenované pro přílišnou bizarnost, upadl do naprosté chudoby. Musel, aby podporoval rodinu, přijímat jakoukoli práci. Dával hodiny boxu, pracoval v pohřebním ústavu (a neuskutečnil svou myšlenku předčítat své básně v kleci s tygry). Léon Bloy vzpomínal, že Villiers napsal svou Budoucí Evu leže na břiše na holé podlaze, protože exekutoři odnesli všechen nábytek. Jeho chudoba ovšem jen zvyšovala jeho aristokratickou pýchu. Pokusil se soudit s dramatikem, o němž se domníval, že urazil jeho předka, maršála Jeana de Villiers de l'Isle Adam. V roce 1881 neúspěšně kandidoval do parlamentu. V té době začala růst jeho sláva, jeho konto ovšem zůstávalo stále prázdné – například za své klasické Kruté povídky dostal zanedbatelný honorář. Kniha ovšem vzbudila nadšený ohlas například J.-K. Huysmanse, který ji vyzdvihl na piedestal ve své kultovní knize Naruby. V té době už ale Villiers umíral na rakovinu žaludku; jeho velký přítel a obdivovatel Stéphane Mallarmé uspořádal veřejnou sbírku, aby spisovatel mohl dožít důstojně. Na smrtelné posteli se oženil s Marií Dantineovou a tím legitimizoval původ jejich syna.

Dílo

Villiers věřil, že imaginace má v sobě mnohem více krásy než realita. V Axelovi to vyjádřil slavnou větou: „Život? To ať za nás dělají naši sluhové“.

• Premières Poésies, 1859
• Isis (nedokončený román), 1862
• Elën (drama), 1865
• Morgane (drama), 1866
• La Révolte (drama), 1870
• Le Nouveau Monde (drama), 1880
• Contes Cruels (povídky), 1883, česky jako Kruté povídky
• L'Ève future (román), 1886, česky jako Budoucí Eva. Zpopularizoval termín „android“.
• L'Amour supreme (povídky), 1886
• Tribulat Bonhomet (povídky), 1887
• L'Evasion (drama), 1887
• Histoires insolites (povídky), 1888
• Nouveaux Contes cruels (povídky), 1888
• Chez les passants (povídky a výběr z publicistiky), 1890
• Axël (drama), 1890, česky jako Axel. Dostupné online

Do češtiny jako první uvedla Villierse Marie Kalašová, která v roce 1906 přeložila jeho Kruté povídky.

Odkazy

Reference

1. Tomeš, Jan, Prorok minulosti, in: Villiers de l'Isle Adam, Kruté povídky, Odeon, Praha 1968, s. 8.
2. Digitalizovaná verze revue
3. Villiers de L'Isle-Adam, Noc pod gilotinou, Mladá fronta, Praha 1969, s. 148 (doslov Josefa Heyduka).

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Auguste Villiers de l'Isle-Adam na anglické Wikipedii.

Literatura

• František Xaver Šalda: Heslo Auguste Villiers de l'Isle Adam v Ottově slovníku naučném,
  • text hesla je k dispozici též v knize „Šaldův slovník naučný“, Praha : Československý spisovatel, 1986,

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Auguste Villiers de l'Isle-Adam na Wikimedia Commons
• Autor Auguste Villiers de l’Isle-Adam ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Auguste Villiers de l'Isle-Adam
• Plné texty děl autora Auguste Villiers de l'Isle-Adam na projektu Gutenberg (anglicky)
• Digitalizovaná díla Augusta Villierse de l´Isle-Adama v České digitální knihovně

Portály: Lidé | Francie | Literatura