Apoštolští Otcové

Apoštolští Otcové jsou církevní spisovatelé nejstarších dějin křesťanství.

V užším smyslu označuje ty rané církevní spisovatele, kteří znali anebo mohli znát apoštoly. Tento výčet zahrnuje tři spisovatele:

sv. Klement Římský († asi 101)
sv. Ignác z Antiochie († asi 106)
sv. Polykarp ze Smyrny († mezi 155 a 167)

V širším smyslu tento pojem zahrnuje církevní spisovatele konce 1. a první poloviny 2. století.

Vznik pojmu

Toto označení nalézáme již na konci 2. století, neboť sv. Irenej z Lyonu (140–202) hovoří o Polykarpovi jako o „apoštolském“. Do běžného patrologického slovníku však slovo proniklo teprve v 17. století. Učený laik Jean-Baptiste Cotelier roku 1672 vydal Díla svatých Otců, kteří žili v apoštolské době a 2. vydání tohoto díla nazval Apoštolští Otcové.^[zdroj?]

Seznam apoštolských Otců

Cotelier vydal spisy těchto pěti autorů:

sv. Klement Římský
sv. Ignác z Antiochie
sv. Polykarp ze Smyrny
sv. Barnabáš: vlastně Pseudo-Barnabáš, neboť autor listu zůstává neznámý
Hermas, autor Pastýře Hermova

Záhy se k těmto autorům začali počítat další dva:

neznámý autor Listu Diognétovi
Papias z Hierapole

Objevy konce 19. století a začátku 20. století tento soupis rozšířily:

Didaché objevena 1883
Ódy Šalomounovy objeveny 1905

Vliv apoštolských Otců

Starověká křesťanská literatura nám dává poznat, že až do 4. století byla díla apoštolských Otců obecně známa, čtena a velmi ceněna. Ve 4. století však jejich význam začal upadat a to zvláště kvůli skutečnosti, že neměli význam pro „velkou teologii“, která v této době zažívala svůj zlatý věk. Během středověku byli pak apoštolští Otcové téměř zapomenuti.^[zdroj?]

Nová vlna zájmu o apoštolské Otce přišla s protestantskou reformací v 16. století, kdy se reformátoři při své snaze odštěpit od společenství s římskou církví tázali, jaká byla víra církve v prvních staletích a zda ji římská církev věrně zachovala.^[zdroj?]

Význam těchto autorů pro dnešní teologické a historické bádání spočívá v jejich časové (případně i lidské) blízkosti apoštolům coby učedníkům Ježíše Krista. Církev je považuje za nejstarší svědky tradice víry, která k těmto apoštolům sahá, a která podle jejího učení zůstává neporušená. Spisy těchto spisovatelů jsou tak svědectvím o životě křesťanů na přelomu 1. a 2. století.^[zdroj?]

Literatura

Spisy apoštolských Otců. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1971.
Spisy apoštolských Otců. Varcl, L.; Drápal, D.; Sokol, J. [tr., ed.]. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1986.
Spisy apoštolských Otců. 2. vyd. Varcl, L.; Drápal, D.; Sokol, J. [tr., ed.]. Praha: Kalich, 2004. ISBN 80-7017-003-4.
PETERS, G. I padri della Chiesa. Vol. 1. 2. ed. Roma: Borla, 1984. ISBN 88-263-0426-2.
QUASTEN, J. Patrology. Vol. 1. Allen, Texas: Christian Classics, 1997. ISBN 0-87061-084-8.