Heinrich Marenzi, Graf von Tagliuno und Talgate, Markgraf von Val Oliola, Freiherr von Marenzfeldt und Scheneck[1] a Franziska, Gräfin Marenzi von Tagliuno und Talgate[2] (vnoučata)
Pocházel ze starého francouzského šlechtického rodu, který se v 18. století usadil v habsburské monarchii. Narodil se jako syn c. k. majora Augusta Bigota de St Quentin (1804–1848), který padl během revoluce v Uhrách, matka Henrietta (1816–1903) pocházela z moravského rodu Podstatských-Thonsernů.[3] Anatol studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě a aktivní službu začal v roce 1869 jako poručík u 13. dragounského pluku. V roce 1883 získal titul c. k. komořího, v té době sloužil jako rytmistr u 13. pěšího pluku v Brandýse nad Labem.[4] Později byl přeložen k hulánskému pluku č. 4 do Lvova a v hodnosti majora byl od roku 1892 křídelním pobočníkem císaře Františka Josefa. V roce 1895 byl jmenován podplukovníkem a stal se zástupcem velitele 11. dragounského pluku.[5]
Anatolova manželka Elena, rozená von Flondor (1866–1930)
V roce 1897 byl povýšen na plukovníka a převzal velení 7. dragounského pluku v Brandýse nad Labem, kde strávil šest let.[6] V letech 1903–1913 zastával funkci nejvyššího hofmistra arcivévody Bedřicha, vrchního velitele armády. V této funkci pobýval na sídlech arcivévody Bedřicha v Bratislavě, Židlochovicích nebo Mosonmagyaróváru, absolvoval s ním také cesty do zahraničí.[7] V armádě postoupil do hodností generálmajora (1904) a polního podmaršála (1908). Mezitím byl také jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence (1904).[8] K datu 1. ledna 1913 byl penzionován a obdržel čestnou hodnost generála jezdectva.[9][10] Po zániku monarchie žil v soukromí ve Vídni, často ale pobýval také na statcích v Rumunsku, které získal sňatkem. Zemřel ve věku 83 let v roce 1932 na zámku Jadova v Rumunsku (dnes Stara Zhadova, Ukrajina)
Rodina
Oženil se až ve zralém věku, jeho manželkou se v roce 1898 stala Elena von Flondor (1866–1930).[11] Sňatek se konal v Černovicích, kde Elenina rodina patřila ke společenské elitě s významným podílem na veřejném životě.[12] Elena do manželství věnem přinesla statky v Bukovině, kde rodina také později sídlila.[13] Z manželství se narodily tři děti. Nejstarší syn Douglas (1899–1982) vynikl jako entomolog a byl autorem řady odborných prací. Mladší syn Friedrich Georg (1906–1900) byl inženýrem. Dcera Desiderie (1900–1999) se provdala za hraběte Franze Emila Marenziho.
Anatolův strýc Karel Bigot de Saint-Quentin (1805–1884) dosáhl v armádě hodnosti generála jezdectva a svou kariéru zakončil jako velitel v Haliči.
Řády a vyznamenání
Během vojenské služby v armádě získal několik vyznamenání v Rakousku-Uhersku, jako dlouholetý nejvyšší hofmistr arcivévody Bedřicha s ním absolvoval cesty do zahraničí a díky tomu získal ocenění i od řady cizích panovníků.[14]
↑Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser; Gotha, 1920; s. 120 dostupné online
↑Přehled řádů a vyznamenání Anatola Bigota in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1911; Vídeň, 1911; s. 41 dostupné online
Strategi Solo vs Squad di Free Fire: Cara Menang Mudah!
.svg){kind=small}
_-_ribbon_bar.png){kind=small}
