Žoldnéřská válka

Žoldnéřská válka
konflikt: Punské války
Šekel ražený vzbouřenými Libyjci během války, na minci je vyobrazen Héraklés a lev
Trvání	241–238/237 př. n. l.
Místo	Severní Afrika (dnešní Tunisko)
Příčiny	nevyplácení slíbeného žoldu
Výsledek	vítězství Kartága v Africe, potlačení povstání na území Afriky
Změny území	římská anexe Sardinie a Korsiky
Strany
žoldnéřské vojsko Kartága vzbouřená africká města Kartágo Kartágo s loajálními africkými městy
Velitelé
Spendius † Matho † Autaritus † Narbal (zběhl ke Kartágu)[p. 1] Zarzas † Hanno II. Veliký Hamilkar Barkas Hannibal † Narbal (zběhl od povstalců)
Síla
90 000 20 000 žoldnéřů 70 000 Libyjo-féničanů 2 000 numidských jezdců (přešlo ke Kartágu) celkový počet není znám, desetitisíce mužů a stovky válečných slonů, 2 000 numidských jezdců (přešlo od povstalců)
Ztráty
vysoké neznámé
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žoldnéřská válka byl ozbrojený konflikt vyvolaný povstáním po první punské válce (264–241 př. n. l.) na území ovládané Kartágem, tj. v Severní Africe (dnešním Tunisku), k dalšímu povstání došlo na Sardinii. Válka je nazývána žoldnéřskou, neboť byla vyvolána velkým povstáním žoldnéřů původně sloužících v první punské válce. Kartaginská armáda byla z velké části tvořena právě oddíly žoldnéřů z ciziny a ještě početnějšími pomocnými sbory afrických spojenců. Žoldnéřské armádě o síle dvaceti tisíc mužů se od vyčerpaného Kartága nedostávalo po prohrané válce žoldu a vzbouřila se. K povstání se také připojilo sedmdesát tisíc spojenců spřízněných severoafrických měst. Vzbouřenci se obrátili na pomoc k Římu, který byl nepřítelem Kartága v první válce, ale římský senát odmítl se na povstání proti svému rivalovi jakkoli podílet, snad kvůli

Pohyby vojsk, povstalci (červená), Hanno (fialová) a Hamilkar (černá)

Povstání žoldnéřů bylo vedeno Římanem Spendiem, který byl před povstáním otrokem, Libyjcem jménem Matho a Galem Autaritem, který býval velitelem galských žoldnéřů.

Ukřižovaný Spendius se svými veliteli v podání francouzského ilustrátora V. A. Poirsona

Kartágu se pod vedením Hannona II. Velikého a Hamilkara Barkase nakonec podařilo povstání na africké půdě potlačit a vůdce popravit. Na Sardinii se žoldnéři rovněž vzbouřili, pobili všechny své kartaginské velitele a zmocnili se ostrova. Řím využil situace a oba ostrovy dosud Kartágu náležející, Sardinii i Korsiku, anektoval. Kartágo sice začalo chystat válečnou výpravu k znovudobytí ostrovů, ale reakcí Říma na to bylo, že by to znamenalo vyvolání otevřeného konfliktu. Kartágo od plánu znovudobytí upustilo a přišlo tak o všechny tři velké středozemní ostrovy, které ovládalo před první punskou válkou a znamenaly pro něj strategicky cenné opěrné body ve Středozemí. Později tak obrátilo svou pozornost na Iberský poloostrov.

Poznámky

1. Narbal (řecky Naravas), numidský náčelník, později přešel od povstalců na stranu Kartága a po boku Hamilkara bojoval proti nim v bitvě na řece Bagradas (239 př. n. l.), kde jeho dva tisíce numidských jezdců zřejmě rozhodli o výsledku bitvy ve prospěch Kartága. Poté se usadil ve městě Utica.

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Žoldnéřská válka na Wikimedia Commons