Rekreační chatová zástavba u východního okraje území
V polovině 20. století zde začala výstavba rekreačních chat. Pro zachování významné paleontologické lokality byla oblast dne 3. srpna 1970 vyhlášena chráněným nalezištěm a 19. února 1992 podle zákona č. 114/1992 Sb. legislativně ustanovena přírodní památkou.[1][2]
Přírodní poměry
Přírodní památka s rozlohou 2,8 hektaru[2] se rozprostírá na jihozápadní straně kopce Špičatý vrch v Karlštejnské vrchovině, jehož vrchol (414 metrů) leží na východní hranici evidovaného území. Jedná se o svah ohraničený ze tří stran silniční zatáčkou mezi Loděnicí a Bubovicemi – konkrétně na západní, jižní a částečně severní straně, a vrcholem s chatovou zástavbou na straně východní. Samotná chatová zástavba volně zasahuje do areálu chráněného území. Přírodní památka se nachází na okraji chráněné krajinné oblasti Český kras, v katastrálním území obce Loděnice u Berouna v okrese Beroun.[3][1]
Geologie
Četné nálezy zkamenělin z období siluru naznačují, že se tato lokalita, podobně jako celý geologický areál Barrandienu, nacházela v období siluru na dně mělkého moře.[4]žíly černého bazaltu a dalších vulkanických hornin svědčí o vulkanické činnosti. Nepřeměněná svrchní vrstva plagioklasů poukazuje na to, že zde ve vrcholném období silurského vulkanismu (před 423 miliony let) dosáhla akumulace sopečných hornin nad mořskou hladinu a vytvořila ostrov. Dnešní podoba oblasti vznikla během variského vrásnění na přelomu devonu a karbonu, tedy před 350 až 300 miliony lety.[5]
Aulakopleurové břidlice viditelné v odkryvu sběratelských jam
Oblast Špičatého vrchu se nachází v nejvyšší části silurského liteňského souvrství v tzv. motolských vrstvách (wenlock) a nejspodnější části kopaninského souvrství (ludlow).[1][2] Od jihozápadu k severu prochází tachlovický tektonický přesmyk, který umožnil nasunutí vrstev různého stáří přes sebe. Aulakopleurové břidlice (svrchní wenlock), pojmenované podle trilobita Aulacopleura konincki, se vyskytují v severozápadní části přírodní památky – v zářezu silnice a v místech sběratelských jam. Tyto břidlice se vyznačují hnědým zbarvením s obsahem světlejších tufitů a tmavých vápenců. Jsou nasunuty na mladší silurské vápence (ludlow). Na západním okraji území se aulakopleurové břidlice setkávají s wenlockými bazaltovými tufy, tufitickými břidlicemi, miraspisovými vápenci (pojmenovanými podle trilobita Miraspis mira) a bazaltovými žilami.
V zatáčce silnice směrem na východ je odkryta žíla černého bazaltu obsahující fenokrystalyolivínů a stopy nepřeměněných živců. Výskyt vulkanických hornin v této lokalitě není náhodný, ale je důsledkem činnosti svatojanského vulkanického centra, které se táhne podél tachlovického tektonického zlomu.
Přírodní památka je součástí geomorfologického celku Hořovická pahorkatina, podcelku Karlštejnská vrchovina a okrsku Bubovická vrchovina. Pro tuto oblast je typické obsáhlé zastoupení sedimentárních hornin paleozoického stáří a karbonátové povahy (vápence). Ke zformování regionu došlo během hercynského (variského) vrásnění před 350–300 miliony lety a erozní procesy s charakterem horotvorného materiálu způsobily, že oblast má dnes maximální nadmořskou výšku do 450 metrů a typologicky odpovídá členité pahorkatině až ploché vrchovině. [2][5]
Území se nachází v regionu mírně teplé oblasti MT11, která představuje nejteplejší a nejsušší podoblast. Průměrný roční úhrn srážek činí 550–600 mm a průměrná roční teplota vzduchu se pohybuje mezi 8–9 °C.[2][8]
Flora
Největší část území zaujímá biotop hercynských dubohabřin a biotop perialpidských bazifilních teplomilných doubrav.[9]
Péči o území zajišťuje správa CHKO Český kras a AOPK ČR – regionální pracoviště Střední Čechy. Hlavním důvodem ochrany je bohaté naleziště silurských zkamenělin ve zdejších vápenitých břidlicích, které mají význam pro mezinárodní geologický výzkum. Ohrožením místních jam a geologických odkryvů je rekreační využití přírodní památky v podobě pobytové rekreace. Další potenciální rizika představují nekontrolovaná těžba dřeva, občasné divoké skládky a výkopové práce, které však nejsou příliš časté. Amatérská sběratelská činnost v malém rozsahu není považována za škodlivou.
Aby se předešlo zarůstání odkryvů v zářezu silnice, je v okolí pravidelně odstraňován porost. Památka je součástí CHKO, a proto zde platí příslušné zákony o stavbě a těžbě. Plánovaný geologický a botanický průzkum oblasti dále určí charakter budoucí péče o zvláště chráněné území.[3][1][2]
Přístup
Přírodní památka se nachází přibližně jeden kilometr km od vlakového nádraží v Loděnici. Oblastí prochází geologická naučná stezka Českého krasu. Přístup k přírodní památce není nijak omezen, ke sběratelským lokalitám se lze dostat přímo ze silnice. Nicméně udržovaná pěší stezka k Barrandovým jámám, které se nacházejí v zalesněném území, chybí.[3][1]
Odkazy
Reference
↑ abcdefghijklPřírodní památka Špičatý vrch-Barrandovy jámy [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2024-12-01]. Dostupné online.
↑ abcdefghijklmnŠpičatý vrch-Barrandovy jámy [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2024-12-01]. Dostupné online.
↑CHLUPÁČ, Ivo; PROKOP, Rudolf. Paleozoikum Barrandienu. 1. vyd. Praha: Český geologický ústav, 1992. 292 s. ISBN80-7075-055-3.
↑ abcDigitální atlas zaniklých krajin – Charakteristika území [online]. Zaniklé krajiny [cit. 2024-12-01]. Dostupné online.
↑LIBERTÍN, Milan; KVAČEK, Jiří; BEK, Jiří. Sporophytes of polysporangiate land plants from the early Silurian period may have been photosynthetically autonomous. Nature Plants. 2018-05, roč. 4, čís. 5, s. 269–271. Dostupné online [cit. 2024-12-01]. ISSN2055-0278. DOI10.1038/s41477-018-0140-y. (anglicky)
