Šemíkovice se rozkládají při silnici č. II/399, asi 1,5 km na jih od Rouchovan. K severovýchodu obcí protéká Šemíkovický potok, pravostranný přítok Rouchovanky (nedaleko Texlova mlýna)[3]. Rouchovanka pak vytváří východní hranice Šemíkovic i kraje Vysočina až k soutoku s Rokytnou. Ta stejně tak vytváří jižní hranice Šemíkovic. Obě údolí jsou chráněna jako součást přírodního parku Rokytná. Nadmořská výška vesnice se pohybuje kolem 360 m n. m. Území Šemíkovic vystupuje nejvýše v zalesněné západní části (417 m n. m.), nejníže (300 m n. m.) na východě v údolí Rokytné při tábořišti.
Jméno vesnice bylo odvozeno od osobního jména Šemík, což byla domácká podoba některého jména začínajícího na Vše- a jehož druhá část začínala na -m- (například Všemír, Všemysl). Význam místního jména byl "Šemíkovi lidé". Od 15. století se používala i varianta Šamíkovice.[4]
Historie
První písemná zmínka o Šemíkovicích pochází z roku 1358.
Z hlediska územní správy byly Šemíkovice v letech 1869–1880 pod názvem Šamikovice osadou Rouchovan v okrese Moravský Krumlov, v letech 1890–1950 jako obec v tomtéž okrese, v letech 1961–1967 jako obec v okrese Třebíč; jako část Rouchovan jsou Šemíkovice vedeny od 1. ledna1968.[5]
Šemíkovice se zmiňují v první polovině 14. století v souvislosti s Louckým klášterem, jenž zde držel lán. Roku 1835 vykázala vesnice 254 obyvatel. Ve staré šemíkovické pečeti bývaly kosíř, radlice a krojidlo.[7]
Vítězslav Nezval
Budova základní školy, kterou Vítězslav Nezval navštěvoval, její součástí je i pamětní deska
Básník Vítězslav Nezval (1900–1958), který v Šemíkovicích navštěvoval v letech 1906–1911 obecnou školu (jeho učitelem zde byl jeho otec),[8] vzpomíná na Šemíkovice (ještě pod názvem Šamikovice) takto:
„
„Vesnička Šamikovice, která se těžko hledá na mapě, poněvadž má (možná až dodnes) jen padesát devět stavení a není praničím významná, dala mi všecko, co je v mé poezii z říše přírody, přičemž počítám k přírodě nejen svět rostlinný a nerostný, ale také venkovany a jejich sídla. Tam dodnes zalétá můj duch pro city a obrazy, které jsem zanechal kdysi za milníky a listy natí, na dvorech a ovocných zahradách, všude, kam zabloudila má noha cestou letním prachem nebo kalužemi při dlouhých plískanicích.“[9]
↑Vítězslav Nezval: Z mého života. Praha: Československý spisovatel, 1978. S. 34. Poznámka: Vycházelo nejprve časopisecky v týdeníku Kultura 1957 a Kultura 1958, knižní vydání vycházela až posmrtně; první v roce 1959.
