Wopomnjenska tafla při ródnym domje Adolfa Černeho.
Adolf Černý narodźi so 19. awgusta 1864 w Hradcu Králové (tehdy w Rakusko-Wuherskej), hdźež wopyta mjez 1875 a 1884 realnu šulu a wučerski wustaw. Wot lěta 1884 skutkowaše tam jako wučer, dyrbješe pak so toho w lěće 1891 chorowatosće dla zdać. Swój basniski debit poda Černý 1894 w čěskim časopisu Světozor pod pseudonymom Jan Rokyta.[1] Přimjeno, z kotrymž so wón na Jana Rokytu, znateho duchowneho čěskeje bratrowskeje jednoty poćahowaše, zdźerži sebi Černý tež za pozdźiše basniske twórby. Duchowny Rokyta so wokoło 1525 w čěskim Litomyšlu narodźi, 1553 w pólskej wjesce Koźminek na fararja wuswjeći a spyta 1570 ruskeho cara Iwana Hrozneho wo ewangelskej wěrje přeswědčić.[2] Jako basnik běše wón předewšěm wot Jaroslava Vrchlickeho a Jana Nerudy wobwliwowany.
Černý přesydli so jako spisowaćel do Prahi, hdźež po wotewrjenju Narodopisneho muzeja (Národopisné muzeum českoslovanské) mjez 1898–1904 jako kustos dźěłaše. W zmysle słowjanskeje wzajomnosće a jědnaće lět po zastajenju JelínekowehoSlovanskeho sborníka, załoži a wuda Černý mjez 1899–1914 a 1925–1931 časopis Slovanský přehled. W aprylu 1901 powoła so wón na lektora serbšćiny a pólšćiny, pozdźišo tež serbochorwatšćiny, na Prasku Karlowu uniwersitu.
Po tym zo so 1918 njewotwisny čěskosłowakski stat proklamowaše, bu Černý eksperta za słowjanske prašenja. Zhromadnje ze Serbom Arnoštom Bartom dojědźe sebi Černý po Prěnjej swětoweje wójnje na měrowu konferencu do Parisa. Jako čłon čěskosłowakskeje delegacije zastupi tam tež za wjetše samopostajenje a kulturnu awtonomiju Serbow, za čož so po jeho měnjenju přizamknjenje Łužicy k Čěskosłowakskej najlěpje hodźeše.[3] Tute ideje wozjewi w knize Łužická otázka (Praha 1918 a 1945). Po nawróće do Čěskej powoła so Černý na ministerskeho radźićela ministerstwa za wukrajne naležnosće, hdźež skutkowaše hač do 1927.
W lěće 1946 wuznamjeni so Černý z titulom čestneho doktora (dr. h. c.) Praskeje, lěto pozdźišo pak tež Jagiellonskeje uniwersity w Krakowje, Běłohrodźe a Sofiji. Adolf Černý zemrě 23. decembra 1952 w Praze.
Styki do Łužicy
Hižo w lěće 1884 wopyta Černý prěni króć Budyšin a jeho wokolinu, na čož w přichodnych lětach tež mnoho jezbow do cyłeje Łužicy slědowachu. Při tym nawukny serbšćinu a nawjaza wuske kontakty mjez druhim z Michałom Hórnikom, Arnoštom Muku a Jakubom Bartom-Ćišinskim. Černý wuznamjeni so wosebje za swoje etnografiske studije wo Serbach, kaž Mytiske bytosće łužiskich Serbow (w Časopisu Maćicy Serbskeje, 1890–1897), jeho basniske a přełožowanske dźěło (Výbor básní Čišinskeho a Zejlerja) a njeličomne mnóstwo nastawkow wo Serbach do čěskich, serbskich a pólskich nowinow. Wón běše wot lěta 1887 čłon Maćicy Serbskeje a wot 1921 tež jeje čestny sobustaw.
Literatura
Petr Kaleta: Češi o Lužických Srbech. Český vědecký, publicistický a umělecký zájem o Lužické Srby v 19. století a sorabistické dílo Adolfa Černého. Masarykův ústav AV ČR, Praha 2006.
Žórła
Jan Petr: Černý, Adolf. W: Jan Šołta, Pětr Kunze, Franc Šěn (wud.): Nowy biografiski słownik k stawiznam a kulturje Serbow. Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin 1984, str. 99slsl.
Rudolf Jenč: Stawizny serbskeho pismowstwa: 2. dźěl Ludowe nakładnistwo Domowina, Budyšin 1960. str. 177–183.
↑Ivan Dorovský: Všeslovan Adolf Černý. W: Slovanské literatury a dnešek. Masarykova univerzita, Brno 2008, str. 114–124.
↑Otto Teigeler: Die Herrnhuter in Russland. Ziel, Umfang und Ertrag ihrer Aktivitäten. Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 2006, str. 225sl.
