Jako zuživatelná věc se v českém právu (§ 500 OZ) chápe movitá věc, jejíž běžné použití spočívá v jejím spotřebování, zpracování nebo zcizení. Může také jít o movité věci, které jsou součástí např. skladu a prodávají se jednotlivě. Příkladem jsou potraviny, spotřební zboží nebo stavební materiál. Rozhodujícím je jejich obvyklé hospodářské určení směřující k zániku jejich podstaty. Ostatní věci jsou nezuživatelné, ty běžným použitím či opotřebením samy o sobě nezanikají. Kromě všech nemovitých věcí jde zejména o nehmotné movité věci.[1]
Zuživatelné věci znalo již římské právo (víno, palivo apod.), podobně obecný zákoník občanský ve svém § 301 rozlišoval věci spotřebitelné a nespotřebitelné.[1]
Rozlišení zuživatelných a nezuživatelných věcí může být složitější, pokud je např. veden spor o výpůjčku. Předmětem výpůjčky nemůže být zuživatelná věc (může být ovšem předmětem zápůjčky[1]), ale mohou nastat situace, kdy je vypůjčena zuživatelná věc, aniž se očekává její spotřebování. Takovým příkladem může být „archivní víno“, tj. víno, jehož ročník je znám a uběhla již dostatečně dlouhá doba, aby mohlo být považováno za vzácné, a tedy jeho sběratelská hodnota svým způsobem překračuje hodnotu užitnou.
Reference
- ↑ a b c LAVICKÝ, Petr, a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014. ISBN 978-80-7400-529-9. S. 1770–1771.
