Zeleň svinibrodská (triarsenitan-octan měďnatý; také Pařížská zeleň, Vídeňská zeleň, smaragdová zeleň) je vysoce toxická anorganická sloučenina. Má podobu smaragdově zeleného krystalického prášku. Používala se jako syntetické barvivo, rodenticid a insekticid, může být též použita jako modré barvivo do ohňostroje.
Příprava
Zeleň svinibrodská může být vyrobena reakcí octanu měďnatého a oxidu arsenitého. Zeleň byla poprvé připravena roku 1814 chemiky Russem a Sattlerem v bavorském městě Schweinfurtu(Svinibrodu). Snažili se tehdy vynalézt vylepšený pigment, který by neměl nedostatky Scheeleovy zeleně (nedostatečná stálost a tmavnutí vlivem vzniku sulfidů).
Na počátku 20. století bylo hojně rozšířeno (zejména v Americe, ale i jinde) použití směsi zeleně svinibrodské a hydrogenarseničnanu olovnatého jako insekticidu v pěstování jablek. Podle záznamů tato směs spálila listí i trávu okolo stromů, neboť se jednalo o vysoce toxickou směs. Ve 40. letech 20. století byla zeleň svinibrodská rozprašována z letadel na Sardinii a Korsice kvůli ochraně proti malárii. Svinibrodská zeleň byla též použita na hubení krys v pařížské kanalizaci, proto si vysloužila svůj název pařížská (anglickyParis green).
Během 19. století byla zeleň svinibrodská zdrojem četných otrav. Smrtelná dávka LD50 činí 22 mg/kg.
Odraz v kultuře
Rychlé šípy si v 24. pokračování komiksu (Rychlé šípy na pramici) nově získanou pramici natírají svinibrodskou zelení[3]
V komiksu Čtyřlístek, čísle 46 Příliš mnoho detektivů (s. 10), odpovídá Fifinka na dotaz Lorda Setra, že její oblíbenou barvou je „zeleňsvinibrodská“
V knize Hostinec U kamenného stoluKarla Poláčka v 6. kapitole je lázeňský dům ozdoben mj. „košatým stromem honosícím se svinibrodskou zelení a jasně žlutými plody“.
V 95. epizodě seriálu M*A*S*H se kapitán B. F. Pierce zmiňuje, že tímto odstínem vymaloval svůj byt.
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Paris green na anglické Wikipedii.
↑Místo, kde mají nejvzácnější sbírku barev na světě [online]. 2016-03-25 [cit. 2024-04-28]. Dostupné online.
↑NEČASOVÁ, Barbora. Charakteristika pigmentů v olejomalbách 16.–19. století metodou hmotnostní spektrometrie. Brno, 2013 [cit. 2021-01-15]. 56 s. bakalářská práce. Masarykova univerzita. Přírodovědecká fakulta. Ústav chemie. Vedoucí práce Pavel Pazdera. s. 21. Dostupné online.