Waltz (anglický valčík) je tanec v tříčtvrťovém taktu, jeho současná verze vznikla na počátku 20. století v Anglii z amerického tance boston a evropského ländleru (předchůdce valčíku). Waltz patří do skupiny tzv. standardních tanců (waltz, tango, valčík, slowfox, quickstep). V angličtině se waltz označuje jako „Waltz“, dříve „Slow Waltz“ nebo „English Waltz“. Valčík pak jako „Viennese Waltz“.
Vznik
Výuka waltzu
Předchůdce dnešního waltzu se objevil počátkem 19. století v mnohých oblastech Německa a Rakouska a byl ovlivněn v té době už velmi známým valčíkem. Jedna z variant nového tance pocházela z města Laendl ob der Enns (Rakousku) a zůstala známa pod zkráceným jménem laendler. Původně se tančila v těžkých botách a obsahovala folklorní prvky jako skoky, kleky, tleskání a podtáčky.
V severní Americe (USA) naopak z valčíku odvodil tanec jménem Boston. Jeho tempo bylo pomalejší, základní držení zůstalo, ale bylo doplněno novými figurami.[1] Od valčíku se odlišoval především kladením důrazu na melodii a ne na rytmus. Po roce 1914 byl z parketu vytlačen novým a rychlým foxtrotem.
Ovšem poté došlo ke spojení Bostonu a Laendleru a následně se tanec vrátit v roce 1924 jako waltz-boston. V roce 1926 Angličané prosadili mírné zrychlení tempa s přísným rytmem. Teprve až v roce 1929 byl standardizován a pod vedením výborného tanečního teoretika Viktora Silvestra došlo k upravení stylové i technické stránky a tanec byl opět zpomalen. Poté v roce 1933 byl zařazen mezi standardní společenské tance anglického charakteru.[2]
Charakteristika
Hudba
Důrazná doba v taktu je první (RAZ!-dva-tři). Tempo waltzu je přibližně 29 taktů za minutu (87 M.M. = taktových úderů metronomu; pro srovnání, tempo valčíku je zhruba dvojnásobné, 60 taktů za minutu). Takty se dále po osmi skládají do vět (věta je většinou ohraničena změnou hudby či začátkem nebo koncem zpěvu).
Postavení
Waltz je švihový tanec, jeho hlavním prostředkem pohybu páru je technika "Rises and falls". Našlapuje se v něm jak na špičku, tak patu, při výměně nohou vždy jedna noha prochází kolem druhé (v těsném dotyku). Trup by neměl být přímo závislý na nohách, avšak nohy by se měly řídit pohybem trupu. Hlava zůstává vytažená svým směrem (vlevo nahoru). V držení se pár snaží být co nejobjemnější.
Tancování
Do tance se vchází nejlépe vždy na konci, popřípadě začátku věty. Krok by měl být delší (například než krok v tangu) a jeho doba by měla obsáhnout celou část taktu, ve které je tančen, (jít před hudbou či až příliš za hudbou se bere jako chyba). V tanci vede vždy partner (i pokud směr pohybu je pro něj vzad). Výraz (v obličeji) by měl být alespoň lehce pozitivní.
