Vladimír Žikeš

Vladimir Žikeš
Vladimír Žikeš (1955)
Narození	6. února 1906 Plzeň, Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	4. ledna 1980 (ve věku 73 let) Demänovská Dolina, Československo Československo
Povolání	nakladatel, knihkupec
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vladimír Žikeš (5. února 1906, Plzeň^[1] – 4. ledna 1980, Demänovská Dolina) byl český nakladatel a knihkupec. V letech 1925–1937 působil jako soukromý vydavatel ze záliby s orientací na bibliofillské tisky. Po získání nakladatelské koncese se v obdobích 1937–1941 a 1945–1949 soustředil na reprezentativní umělecké publikace, knihy s politickou tematikou, pragensie či turistickou literaturu. V prostorách Colloredo-Mansfeldského paláce provozoval mezi roky 1945–1949 Pražský salon Vladimíra Žikeše, jehož součástí bylo knihkupectví, antikvariát a výstavní síň.

Rodinný původ a studia

Vladimír Žikeš se narodil 5. února 1906 v Plzni v tehdejší Resslově ulici č. p. 15 v rodině krejčovského mistra Josefa Žikeše. Jako Vladimír Josef byl pokřtěn 19. února 1906 v Katedrále svatého Bartoloměje. Vystudoval 5 tříd gymnázia a obchodní akademii v Plzni, kde maturoval 18. června 1926. Krom předepsaných předmětů složil i zkoušku z angličtiny a francouzštiny. Té se věnoval se značnou intenzitou a přeložil i několik francouzských titulů. Na Univerzitě Karlově externě navštěvoval obor dějiny umění se specializací na dějiny knihtisku a knižních vazeb. Po krátké praxi specializovaného knihovníka v Západočeském umělecko–průmyslovém muzeu u Jindřicha Čadíka nastoupil v lednu 1927 na pozici tajemníka v pražské nakladatelské firmě F. Topič.

Nakladatelská činnost

Profesní dráhu započal na jaře 1925 jako nakladatel ze záliby. Orientoval se především na bibliofilskou knižní produkci. Mezi prvními tituly vydal vlastní překlady z francouzštiny. Francouzská literatura a kultura byly jeho trvalou zálibou, zvláště pro dlouhou tradici bibliofilství. Výběr vydávaných knih byl ovlivněn i jeho zájem o okultismus. V roce 1929 přemístil své aktivity z Plzně do Prahy, kde některé bibliofilské projekty zaštítil jménem své partnerky Marie „Marion“ Sovákové rozené Ježkové (1905-1976). ^{[pozn. 1]} Půvabná Sováková imponovala i dalším osobnostem, jak dokládá soukromý tisk básně Jaroslava Seiferta Frivolní báseň pro slečnu Marion.^[2] Krátce byl Žikeš i členem (1927-1931) Klubu moderních nakladatelů Kmen. Žikeš od počátku spolupracoval s typografickými a knihařskými špičkami – např. s Karlem Dyrynkem, Vojtěchem Preissigem, ^{[pozn. 2]} Josefem Solarem či Aloisem Jiroutem a jeho ženou Ludmilou. Žikeš vydával vybrané publikace i v několika jazykových mutacích, a tak jeho knihy zaznamenaly ohlas v zahraničí. Počátkem 30. let byl Žikeš pokutován za nedovolené provozování nakladatelské živnosti, zřejmě pro nedodržení rámce činnosti nakladatele ze záliby. V červenci 1937 zažádal o oficiální nakladatelskou koncesi, podnik zprofesionalizoval a produkci přeorientoval především na reprezentativní umělecko‑historické publikace.

Knihkupectví

Na doporučení galeristy Ludvíka Součka získal Žikeš k pronájmu prostory v Karlově ulici č. p. 2 v přízemí Colloredo-Mansfeldského paláce. ^{[pozn. 3]} 14. února 1941 zažádal o knihkupeckou koncesi a posléze otevřel vlastní knihkupectví.

Odbojové aktivity

V období Protektorátu byl Žikeš zapojen do ilegální činnosti. Ze Stockholmu do Prahy se mu podařilo od diplomata Vladimíra Vaňka převést klíč pro radiové spojení s Londýnem. Na podnět Lubomíra Linharta zahájil spolupráci s odbojovou skupinou, z níž později vzešel Národně revolučního výboru inteligence. Prostory jeho nakladatelství sloužily ke konspiračním schůzkám. Od 1. května 1942 se datuje Žikešův nucený pobyt v „podzemí“. Jen shodou okolností se mu podařilo předejít zatčení Gestapem a utekl na Moravu, odkud v srpnu přešel přes Beskydy na Slovensko, kde působil pod krycími jmény Ján Koštial a Ján Mrózek. Vytvořil vlastní nadstranickou zpravodajsky orientovanou skupinu, jejíž základ tvořily kontakty z okruhu Zdeňka Rozkošného, revidenta Báňské a hutní společnosti a aktivního organizátora odbojových aktivit. Své informace zasílali exilové vládě do Londýna pod krycím jménem Kavárník nebo pod šifrou JaR (Janko a Rastislav), zkratkou krycích jmen Vladimíra Žikeše a lékaře Alfreda Lustiga, dvou hlavních protagonistů skupiny. Navíc na horské chatě v Tatrách vydal Žikeš společně s přáteli samizdatový tisk s návodem pro domácí výrobu výbušnin. Během Slovenského národního povstání byl v Banské Bystrici jednou z čelních osobností propagační dílny a od počátku roku 1945 se staral o vydávání publikací pro Komunistickou stranu Slovenska. Po osvobození Košic se vrátil k vlastní značce a vydal soubor dokumentů s názvem Bojující Československo 1938–1945, první knihu publikovanou na osvobozeném území Československa.

Poválečná nakladatelská a kulturní činnost

V květnu 1945 se vrátil do Prahy, kde našel vypleněné prostory svého někdejšího podniku v Karlově ulici. Díky úvěru se mu ale podařilo rozvinout potenciál Colloredo-Mansfeldského paláce a po stavebních úpravách (interiéry navrhl J. Krofta a K. Šváb) v něm založil Pražský salon Vladimíra Žikeše, zásadní místo kulturního života let 1945-1948. Krom činnosti nakladatelské, knihkupecké a antikvářské, organizoval výstavy knižního umění, prodával grafickou tvorbu a pořádal aukce grafik a bibliofilií. Poskytl zdarma i zázemí československému odboru Mezinárodního PEN klubu. Vyjma výrazného zastoupení společensko-politické literatury se v poválečné nakladatelské produkci objevuje především téma Prahy. Důležitým autorem, který pragenzia přinášel, byl Antonín Novotný, někdejší ředitel Muzea hlavního města Prahy. Grafické podobě knih a veškerých propagačních tiskovin vtiskl tvář především Vojtěch Kubašta. V širším povědomí zůstala především edice Žikešovy pražské špalíčky, za nimiž stál právě Novotný s Kubaštou.

„	Vrchovatě mne však upoutala až kniha Staropražské sensace, která vyšla v sedmatřicátém roku u Vladimíra Žikeše. Výborně vydaný svazek v úpravě Vojtěcha Kubašty mne zaujal hned po prvním prolistování nejen svou bohatou ilustrační přílohou. … Počínaje pak prvním „špalíčkem“ z roku 1940 O Praze mládí F. L. Věka dychtivě jsem si kupoval každý další.[3]	“
—  Otakar Štorch-Marien, 1972

Uplatnění po nuceném zrušení podniku

Změna společensko-politické situace v únoru 1948 přinesla i postupný konec úspěšně rozvinuté činnosti. Žikešův podnik zabralo v květnu 1949 Státní nakladatelství dětské knihy. V knihkupectví posléze vznikl antikvariát Orbisu, později spravovaný národním podnikem Kniha. Totalita znamenala pro Žikeše řadu problémů. Přestože se snažil dál působit v oboru, např. v nakladatelství Slovtour, Čedok či v podniku Artia, byl režimem donucen pracovat i jako horník, dělník v mrazírnách na jatkách a noční vrátný. Po nástupu do penze se roku 1967 natrvalo usídlil v Nízkých Tatrách v Demänovské dolině. Posléze až do roku 1974 působil v obnoveném vydavatelství Slovtour v Liptovském Mikuláši. Začátkem 70. let napsal obsáhlý memoárový text, který vyšel až posmrtně pod názvem Slovenské povstání bez mýtů a legend. ^[4][5] Při zpracování nakladatelského archivu, který prodal Knihovně národního muzea v roce 1975, jej postihly první větší zdravotní problémy. Zemřel 4. ledna 1980 v Demänovské Dolině.

Poznámky

1. Marie Sováková žila a Žikešem po rozpadu svého manželství s Čeňkem Sovákem st. (1902-1982), známým režisérem loutkového divadla, autorem dětských knih a loutkových her.
2. Žikeš patřil k obdivovatelům tvorby Vojtěcha Preissiga a snažil se jeho moderní typografii prosazovat. Když u Karla Dyrynka viděl první zkoušky nového Preissigova písma, velmi ho zaujalo. Přestože nové typy nebyly na domácí půdě bezvýhradně přijaty, Žikeš nadšeně je použil ve větších velikostech pro povídky Stín; Mlčení od Edgara Allana Poea. Zahraniční ohlasy, oceňující novou typografii, Žikeše později motivovaly k tomu, že Preissigovo písmo použil znovu. Tehdy již v normální velikosti a v těchto klasických rozměrech dokonce jako první.
3. Přízemí Colloredo-Mansfeldského paláce mělo delší knihkupeckou a antikvární tradici, do které se zapsal zvláště Antonín Bohumil Černý. Na něj navázala Libuše Korábové, dcera Ludvíka Součka, která tam po vzoru otce od konce roku 1935 provozovala obchod.

Odkazy

Reference

1. Matriční záznam o narození a křtu, farnost při Katedrále svatého Bartoloměje
2. SEIFERT, Jaroslav., Frivolní báseň pro slečnu Marion. Graficky upravil Josef Solar. Praha: Vladimír Žikeš, 1936. 2 s. Neprodejný soukromý tisk. Věnováno 8. sjezdu Spolku moravských knihomilů v Prostějově 1936.
3. ŠTORCH–MARIEN, Otakar. Tma a co bylo potom: paměti nakladatele Aventina. Praha: Československý spisovatel, 1982. Str. 299
4. ŽIKEŠ, Vladimír. Slovenské povstání bez mýtů a legend. Vyd. 1. Praha: Univerzum, 1990. 119 s. ISBN 80-85207-04-4.
5. ŽIKEŠ, Vladimír a ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica, ed. Slovenské povstání bez mýtů a legend. Vydání druhé, v nové edici (v Academii první). Praha: Academia, 2021. 346 stran, 16 nečíslovaných stran obrazových příloh. Paměť; sv. 123. ISBN 978-80-200-3190-7.

Literatura

• SÍBEK, Tomáš. Ne(v)zdát se a bejt – klikaté cesty nakladatele Vladimíra Žikeše. Ikaros [online]. 2020-12-14 [cit. 2022-08-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-02-04. ISSN 1212-5075. 
• SÍBEK, Tomáš. Život a nakladatelské dílo Vladimíra Žikeše. In: ŽIKEŠ, Vladimír; ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Slovenské povstání bez mýtů a legend. Praha: Academia, 2021. ISBN 978-80-200-3190-7. S. 211–264.
• ČENĚK, Sovák. Duch salónu v barokním paláci: portrét nakladatele a bibliofila Vladimíra Žikeše.. Lidové noviny. 10. únor 1996, roč. 9. 
• ZACH, Aleš. Vladimír Žikeš. In: MERHAUT, Luboš. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Díl 4., sv. II. S–Ž.. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1671-3. S. 1841–1843.
• ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Vladimír Žikeš a odbojová skupina JaR na Slovesku v letech 1943–1944. In: ŽIKEŠ, Vladimír; ZUDOVÁ-LEŠKOVÁ, Zlatica. Slovenské povstání bez mýtů a legend. Praha: Academia, 2021. ISBN 978-80-200-3190-7. S. 7–40.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vladimír Žikeš na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vladimír Žikeš