Otevírání ventilů řídí příslušná vačkavačkové hřídele. U čtyřdobých motorů se vačkový hřídel otáčí přesně 2x pomaleji než hřídel klikový, protože jeden pracovní cyklus motoru trvá dvě otáčky kliky. Pohyb vačky se na sací a výfukové ventily přenáší pomocí dalších konstrukčních prvků: zdvihátky, zdvihacími tyčkami a vahadly. Pro snížení tření v mechanismu bývají zařazeny kladky, které mění smykové tření na valivé.
Zavírání ventilů je zabezpečeno nejčastěji pružinami, výjimečně u tzv. desmodromických rozvodů druhou vačkou.
Pohon rozvodu
Rozvod s písty a hřídelí
Energie na pohon rozvodu je odebrána z klikové hřídele. Pohon může být řešen:
Pohon větších motorů by měl být vyveden z místa, kde se kliková hřídel otáčí nejrovnoměrněji, tj. z uzlutorzního kmitání. Toto místo je u setrvačníku. U malých automobilových motorů však bývá torzní kmitání jen nízké, proto je pohon většinou veden z volného konce klikové hřídele, tedy obvykle až z opačné strany, naproti setrvačníku.
Rozdělení
Podle umístění vačkového hřídele a ventilů se rozvody dělí na:
SV (Side Valves) - s ventily po straně válce (v bloku motoru)
OHV (Over Head Valve) - s ventily v hlavě válce a s vačkovým hřídelem v bloku motoru
IOE[1] (Intake/Inlet Over Exhaust), sací ventil nad výfukovým neboli motor s "F" hlavou, kombinace SV a OHV
CIH (Camshaft In Head), s ventily i vačkovým hřídelem v hlavě válce
OHC (Over Head Camshaft) - s ventily i vačkovým hřídelem v hlavě válce
