Do jezera ústí velké množství řek. Největší z nich je Džagatu. Delty jsou většinou bažinaté. Úroveň hladiny se zvyšuje na jaře.
Vlastnosti vody
Slanost vody je 150 až 230 ‰. Na pobřeží se vyskytují místy slaniska.
Historie
Jedna z nejstarších zmínek o Urmijském jezeře byla nalezena v asyrských záznamech z 9. století př. n. l. V záznamech Salmanassara III. (vládl 858 až 824 př. n. l.) se objevují dva názvy v oblasti Urmijského jezera: Parsuwash a Matai.
Není úplně zřejmé, zda mělo jít o názvy míst, nebo kmenů, v záznamech následuje seznam „králů“. Ale Matai byli Médové a název „Parsuwash“ lingvisticky odpovídá staroperskému slovu pārsa, čili etnolingvistickému označení Achaimenovců.[1]
Římané jezeru říkali Lacus Matianus. Nacházelo se uprostřed Mannajského království; zbytky mannajského osídlení byly odkryty v pahorku Hasanlu na jižním břehu jezera. Mannajci byli později poraženi íránským národem zvaným Matiani, který bývá ztotožňován se Skythy, Šaky, Sarmaty nebo Kimmerijci. Zemi se začalo říkat Matiane nebo Matiene; není jasné, zda byla země pojmenována podle jezera, nebo obráceně.
Dnešní název dostalo jezero podle města Urmia na západním břehu. Jméno Urmia pochází ze syrštiny a znamená „město vody“. Na počátku 30. let 20. století bylo jezero pojmenováno دریاچه رضائیه (Darjáče-je Rezá'ije) podle Rezášáha Pahlavího, ale po íránské revoluci koncem 70. let bylo přejmenováno na دریاچه ارومیه (Darjáče-je Orúmíje). Jeho staré perské jméno bylo Čičast, což znamená „třpytivé“, kvůli třpytícím se částečkám minerálů rozpuštěných ve vodě a usazených na březích. Ve středověku bylo jezero známé pod názvem Kabuda (arménsky Gabod), což persky znamená „Azurové“.