PROFILBARU.COM

Tučňák skalní
	Tučňák skalní (Eudyptes chrysocome)
Stupeň ohrožení podle IUCN
	; zranitelný
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia);
Kmen	strunatci (Chordata);
Podkmen	obratlovci (Vertebrata);
Třída	ptáci (Aves);
Podtřída	letci (Neognathae);
Řád	tučňáci (Sphenisciformes);
Čeleď	tučňákovití (Spheniscidae);
Rod	tučňák (Eudyptes);
Binomické jméno
	Eudyptes chrysocome; Forster, 1781
Synonyma
	Eudyptes crestatus Miller, 1784
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tučňák skalní (Eudyptes chrysocome) je druh tučňáka z rodu Eudyptes.

Rozšíření

Tito tučňáci hnízdí na většině subantarktických ostrovů u jižních částí Chile a Argentiny i na Falklandských ostrovech, na Ostrovech prince Edwarda jihovýchodně od jihu Afriky, na ostrově Tristan da Cunha v jižním Atlantiku, na Crozetových ostrovech a Kerguelenách v jižní části Indického oceánu a téměř na všech ostrovech jižně Nového Zélandu.^[3]^[4]

Popis

Jsou to poměrně malí tučňáci, měří asi 55 cm a váží okolo 2,5 kg. Shora mají barvu modro černou, zespodu bílou. Po stranách čela mají zlatavou chocholku z dlouhých pírek, které jim po stranách spadají za oči. Uprostřed čela je černá vztyčená chocholka. Zobák mají mohutný, červenohnědé barvy. Jsou ze všech tučňáků nejagresivnější, bojují o místo a chrání svá vejce v hnízdě na přeplněném hnízdišti před konkurenty. Snaží se soupeřovou hlavu zachytit pod křídlo a vyvrátit ho, bojují spolu také silnými zobáky. Průměrná délka života je 10 let. Stravou je téměř převážně kril doplňovaný drobnými hlavonožci a korýši.

Hlasový rejstřík mají široký, používají ho často při komunikaci se samici, mláďaty i okolím. Mají i množství speciálních postojů vyjadřující momentální duševní stav, od dvoření se samicí, před výhrůžku soupeřům až po podřízený postoj s přitaženým peřím k tělu, nahrbením a hlavou výrazně nataženou dopředu. V takovém postoji, podřízeném, procházejí přehuštěným hnízdištěm, kdykoliv jdou krmit mláďata.^[4]^[5]^[6]

Hnízdění

Hnízdí převážně na prudkých morénových svazích, na lávových útesech a dovedou díky drápům zdolat i téměř kolmé skalní stěny. Při vhodném umístění hnízda je touto skálou chráněno před vytrvalými chladnými větry a pokud je navíc na sluneční straně, je vlastně na nejvhodnějším místě k hnízdění v chladné oblasti. Jsou nejrychlejší chodci ze všech tučňáků, dokážou skákat z kamene na kámen s dopředu nataženým krkem, aby se případně ještě jistili hákovitým zobákem. Některá hnízda tučňáků skalních jsou i několik stovek metrů nad mořem. Při krmení mláďat absolvují cestu vodě a zpět i třikrát denně.^[4]^[5]^[6]

Rozmnožování

Po návratu na hnízdiště, nejdříve se z moře vracejí samci, se vytvoří hnízdící páry ze stejných jedinců jako v předešlém roce a samec započne se stavbou jednoduchého hnízda. Samice po neodmyslitelných námluvách s tokáním předcházejícím páření snese s odstupem několika dnů většinou dvě vejce, z nichž prvé bývá mnohem menší než druhé. S počátku si jednotlivé páry vejce navzájem kradou z hnízd, později však většina sedí jen na jednom, větším.

Se zahřívání vajec se oba rodiče střídají, na břiše se jim vytvoří záhyb z kůže, do kterého zobákem vejce zakoulejí, mládě se vylíhne asi za 36 dnů. První část inkubace sedí na vejci samice a samec odchází do moře, pak se postupně střídají až do vylíhnutí, kdy samice mláděti přináší první potravu. Samec dále rychle rostoucí mládě nepřetržitě asi tři týdny zahřívá a hlídá, zatím co samice několikrát denně přináší potravu. Slepé mládě asi za týden začíná vidět, za tři týdny již má prachové peří a popolézá okolo hnízda.

Postupně se shlukují do větších skupin, tzv. školek, ve kterých je před nálety racků a chaluh ochraňují tento rok nehnízdící tučňáci z kolonie. Oba rodiče přinášejí 6 až 12krát denně potravu a krmí mláďata zásadně na hnízdě. Již ve 30 dnech jim začíná narůstá definitivní peří, v 55 až 60 dnech je rodiče pomalu přestávají krmit. Přibližně v 70 dnech se samostatná mláďata (ale ještě bez žluté chocholky) vydávají na moře. Dospívají za 4 roky.

Rodiče pak odcházejí na moře načerpat síly a po měsíci se vrací zpět na hnízdiště k přepeření. Za 25 dnů odcházejí s novým peřím na téměř půlroční plavbu po moři.^[4]^[5]^[6]

Ohrožení, populace

Tučňáci skalní jsou podle červeného seznamu IUCN zařazení do kategorie zranitelný druh.^[7] Za posledních 30 let se jejich stavy snížily o 30 %.^[8] Mezinárodní svaz ochrany přírody k roku 2020 odhaduje populaci na 2,5 milionu dospělých jedinců (severní populace uznávaného druhu Eudyptes moseleyi čítá dalších 413 700 dospělých).^[7]^[9]

Taxonomie

Tento druh je rozdělován do tří poddruhů, které hnízdí na rozličných místech.

Eudyptes chrysocome subsp. chrysocome Forster, 1781
Eudyptes chrysocome subsp. fiholi Hutton, 1879
Eudyptes chrysocome subsp. moseleyi Mathews et Iredale, 1921

Poddruh Eudyptes chrysocome moseleyi je některými autory považován za samostatný druh Eudyptes moseleyi.^[3]^[10]^[11]^[12]^[13]

Odkazy

Reference

↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
↑ ZICHA, Ondřej. BioLib.cz: Tučňák skalní [online]. Ondřej Zicha, rev. 08.03.2006 [cit. 2011-01-11]. Dostupné online.
↑ ^a ^b POŘÍZ, Jindřich. BioLib.cz: Tučňák skalní [online]. Ondřej Zicha, rev. 19.11.2007 [cit. 2011-01-11]. Dostupné online.
↑ ^a ^b ^c ^d IPCWG: Eudyptes chrysocome [online]. International Penguin Conservation Working Group, Punta Arenas, Chile [cit. 2011-01-11]. Dostupné online. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c PHELAN, Devon. Animal Diversity Web: Eudyptes chrysocome [online]. University of Michigan Museum of Zoology [cit. 2011-01-11]. Dostupné online. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c VESELOVSKÝ, Zdeněk. Zvířata celého světa: Tučňáci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1984. 176 s.
↑ ^a ^b BirdLife International 2020. Southern Rockhopper Penguin (Eudyptes chrysocome). IUCN Red List of Threatened Species [online]. IUCN, 2020-08-24 [cit. 2021-01-08]. Dostupné online.
↑ IUCN: Eudyptes chrysocome [online]. The IUCN Red List of Threatened Spesies, rev. 11.01.2011 [cit. 2011-01-11]. Dostupné online. (anglicky)
↑ BirdLife International 2020. Northern Rockhopper Penguin (Eudyptes moseleyi). IUCN Red List of Threatened Species [online]. IUCN, 2020-09-09 [cit. 2021-01-08]. Dostupné online.
↑ BANKS, Jonathan; VAN BUREN, Amy; CHEREL, Yves. Genetic evidence for three species of rockhopper penguins, Eudyptes chrysocome. Polar Biology. 2006-12-01, roč. 30, čís. 1, s. 61–67. Dostupné online [cit. 2021-01-08]. ISSN 1432-2056. doi:10.1007/s00300-006-0160-3. (anglicky)
↑ JOUVENTIN, P.; CUTHBERT, R. J.; OTTVALL, R. Genetic isolation and divergence in sexual traits: evidence for the northern rockhopper penguin Eudyptes moseleyi being a sibling species. Molecular Ecology. 2006, roč. 15, čís. 11, s. 3413–3423. Dostupné online [cit. 2021-01-08]. ISSN 1365-294X. doi:10.1111/j.1365-294X.2006.03028.x. (anglicky)
↑ Sphenisciformes, species. IUCN Red List of Threatened Species [online]. IUCN [cit. 2021-01-08]. Dostupné online.
↑ IUCN: Eudyptes moseleyi [online]. The IUCN Red List of Threatened Spesies, rev. 11.01.2011 [cit. 2011-01-11]. Dostupné online. (anglicky)