Dodnes jsou výsledky téměř všech pozorování i experimentů zkoumajících interakce popsané standardním modelem v souladu s předpoklady a odvozenými důsledky této teorie. Standardní model je schopen adekvátního popisu, často však není schopen vysvětlit podstatu těchto jevů. Také téměř všechny případy pozorovaných částic lze popsat částicemi Standardního modelu nebo jejich vázanými stavy. Poslední experimentálně prokázanou částicí standardního modelu je Higgsův boson.
Terminologická poznámka: Někdy se pro model používá i název standardní model vesmíru, ten je však v kosmologii používán pro jinou teorii – pro tzv. model ΛCDM neboli standardní model kosmologie s velkým třeskem, tedy model rozpínajícího se vesmíru obsahujícího chladnou temnou hmotu a temnou energii.
Po neutrálních slabých proudech způsobených výměnou bosonu Z v CERNu roku 1973 se teorie stala široce přijímanou. Glashow, Salam a Weinberg získali v roce 1979 Nobelovu cenu za fyziku za jejich výzkum. Bosony W a Z byly experimentálně objeveny roku 1981, a jejich vlastnosti byly stejné, jaké předpovídal standardní model.
Ve standardním modelu jsou fermiony elementárními částicemi hmoty (látkové částice) a bosony částicemi zprostředkujícími interakce (polní částice).
Látkové elementární částice představují 3 generace párů leptonů (v každé generaci jeden nabitý lepton a jemu příslušné neutrino) a 3 generace párů kvarků (v každé generaci jeden kvark se záporným nábojem rovným třetině elementárního náboje a jeden kvark s kladným nábojem rovným dvěma třetinám elementárního náboje). Všechny látkové elementární částice mají svou antičástici.
Polní částice zahrnuté do standardního modelu jsou gluony (8 barevných variant), 1 foton zprostředkující elektromagnetickou interakci, 3 částice slabé interakce – W+, W−, Z0 a 1 Higgsův boson.
Standardní model neobsahuje vhodné kandidáty na částice temné hmoty.
Odkazy
Poznámky
↑Přesněji řečeno standardní model zahrnuje pouze 3 interakce, založené na kalibračních polích, tedy elektromagnetickou, silnou a slabou interakci. Gravitační interakce, stejně jako její hypotetická intermediální částice graviton, stojí mimo vlastní standardní model.
Reference
↑ abBAJER, Jiří. Mechanika 1. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2004 (1.vydání). ISBN80-244-0819-8. Kapitola Úvod do fyziky, s. 6.