Sodíková výbojka je druh výbojky, která používá elektrický výboj v prostředí sodíkových výparů k výrobě světla. Existují dvě varianty těchto výbojek: nízkotlaké a vysokotlaké. Protože sodíkové výbojky způsobují méně světelného znečištění než rtuťové výbojky, mnoho míst, které mají velké astronomické observatoře, je uplatňují.[1]
Nízkotlaké sodíkové výbojky
Na tuto kapitolu je přesměrováno heslo Nízkotlaká sodíková výbojka.
Zahřívací fáze nízkotlaké sodíkové výbojky. Růžové světlo Penningově směsi se postupně mění na monochromatickou žlutou.
Nízkotlaké sodíkové výbojky mají výbojku z borokřemičitého skla, která obsahuje kovový sodík, malou dávku neonu a argonu v Penningově směsi kvůli spuštění plynového výboje. Výbojka může být přímá[2] nebo ve tvaru písmene U. Po zapnutí začne výbojka emitovat matné červené/růžové světlo, které ohřívá kovový sodík a během několika minut, jak se začne kovový sodík vypařovat, se světlo změní na jasně žluté. Protože je světlo nízkotlakých sodíkových výbojek monochromatické, index podání barev je rovný nule a nelze rozlišit jednotlivé barvy. Jsou proto nevhodné pro osvětlení komunikací.[3]
Vysokotlaké sodíkové výbojky
Na tuto kapitolu je přesměrováno heslo Vysokotlaká sodíková výbojka.
Vysokotlaké sodíkové výbojky jsou menší a obsahují další prvky jako rtuť a vytvářejí tmavě růžovou záři po zapnutí, a růžovo-oranžové světlo po zahřátí. Některé výbojky také produkují čiré až namodralé bílé světlo mezi zapnutím a zahřátím. Kvůli extrémně vysoké chemické aktivitě vysokotlaké sodíkové výbojky je oblouková lampa vyrobena z průhledného oxidu hlinitého. Xenon je u nízkotlakých sodíkových výbojek použit jako „startovací plyn“. Má nižší tepelnou vodivost a nižší ionizační energii ze všech neradioaktivních vzácných plynů. U vysokotlakých výbojek také dochází ke zkreslení barev, jsou ale stále odlišitelné, což je nesporná výhoda oproti výbojkám nízkotlakým.
