V rámci argentinského hnutí za „obnovení továren“ (španělskyfábrica recuperada) dělníci převzali kontrolu nad továrnami ve kterých pracovali obvykle po bankrotu nebo po okupování továren proti výluce práce ze strany zaměstnavatele. Španělské sloveso recuperar neznamená pouze „vzít zpět“ nebo „získat zpět“ ale také „dát zpět do dobrého stavu“. Přestože původně pojem odkazuje k továrním zařízením bývá používán i pro označení ostatních podniků (např. Hotel Bauen v Buenos Aires).
Kritici tvrdí, že konzultace všech zaměstnanců pro každou nepatrnou záležitost je časově náročné a tudíž neefektivní. Avšak, jak je vidět v praxi zmiňovaným příkladů, pouze rozhodnutí velkého rozsahu jsou rozhodovány všemi zaměstnanci na zasedání dělnické rady, malá rozhodnutí jsou tvořena těmi, kteří je provádějí, přičemž je koordinují s ostatními a řídí se obecnějšími dohodami. Jiní poukazují na to, že samosprávná družstva nemohou úspěšně konkurovat akciovým společnostem (společnostem s ručeným omezeným) na trhu: „Empiricky bylo opakovaně prokázáno, že družstva nemohou úspěšně konkurovat akciovým společnostem, obzvláště tehdy, jsou-li si obě formy rovny před zákonem.“. K tomu se dodává vysvětlení, že: „Jestliže každý majitel dostane pouze jeden hlas bez ohledu na to, kolik peněz do projektu investoval (a zisky se dělí timtéž způsobem), neexistuje totiž motivace k investování více kapitálu než investují ostatní. Ve skutečnosti jsou motivace přesně opačné. Toto stavení překážek investicím významně působí proti družstevní formě podnikání.“[1] Demokratické hlasování je však v některých družstvech oslabeno. Příkladem je velké družstvo The Co-operative (majiteli tohoto družstva - tj. vlastníci podílů družstva - jsou jak jednotlivé osoby (organizované regionálně), tak i jiná družstva, která vlastní část podílů The Co-operative): „Volební hlas pro členská družstva je v proporci k obchodům těchto družstev s družstvem [The Co-operative]. Každý individuální člen má jeden hlas v příslušném regionu družstva a každý region má hlasovací právo počítané na stejném základě jako u členských družstev.“[2]
Po květnu 1968 ve Francii, se továrna LIP na hodinky umístěná v Besançonu stala samosprávně řízenou v roce 1973 po rozhodnutí managementu o zrušení továrny.
Jiným příkladem samosprávy pracujících je argentinská továrna FaSinPat na keramické dlaždice.