Rekonstrukce Bratislavského hradu, patřícího mezi nejvýznamnější kulturní památky slovenského hlavního města, byla zahájena v roce 1953. Největší zásluhu o záchranu hradu měl spisovatel Janko Alexy a profesor dějin architektury Alfréd Piffl. Přes nejrůznější nepřízně okolností i řady odpůrců byla rekonstrukce dokončena roku 1968.
Historie
Stav před rekonstrukcí
Hrad v roce 1947
Dějiny Bratislavského hradu jsou velmi bohaté, první konkrétní zmínka o dnešním objektu sahá do roku 907 našeho letopočtu. Vzhledem k neustále společenské a politické změny se mění i samotný hrad, přizpůsobuje se aktuálním podmínkám a novým funkcím. Původní obytná věž z 13. století se postupně přetransformovala do podoby mohutného reprezentačního sídla uherských králů. Roku 1811 hrad výrazně poznamenal velký požár, ve stavu chátrající ruiny setrvával až do roku 1953, kdy byly zahájeny práce na rozsáhlé rekonstrukci.
V roce 1942 se uskutečnila mezinárodní architektonická soutěž na řešení Bratislavského podhradí a ruiny hradu. Architekt Emil Belluš prezentoval v soutěži návrh architektonického novotvaru jako náhrady ruiny. Jeden ze zahraničních architektů dokonce navrhl nahradit hradní ruinu soustavou absolutně nesouvisejících moderních staveb.
Alfréd Piffl a Janko Alexy
Janko Alexy byl hlavním impulsem k rozsáhlé rekonstrukci hradu do podoby, v jaké je nám znám i dnes. S objektem se blíže seznámil údajně u svého strýce Ferdinanda v Liptovském Mikuláši. Spojence na záchranu hradu začal shánět již během studií na vysoké škole, trvalo to mnoho let. Štěstím pro samotný hrad byl fakt, že Alexy dokázal ke spolupráci přesvědčit i profesora architektury Alfréda Piffla, který se pro hrad doslova nadchl.
Rekonstrukce
O Alfredu Pifflovi, profesorovi dějin architektury na nově založené Fakultě architektury a pozemního stavitelství Slovenské vysoké škole technické, bylo známo, že do svých památkářských aktivit pravidelně zapojuje i své studenty. Stejně tomu bylo i v případě Bratislavského hradu. Na jaře roku 1953 začali zaměřování hradních ruin a výzkumy hradního areálu. Na základě výzkumů byly stanoveny metody památkové obnovy objektu, padlo rozhodnutí uvést ruinu do tzv. "Tereziánské" podoby. Při zpracovávání studie Pifflovi asistovali kromě kolegů architektů Mikuláše Baša, Jána Lichnera a Daniela Majzlíka i studenti. Šlo o komplikovanou problematiku, ale studie byla připravena na prezentaci již roku 1955, kdy byla předvedena Pověřenectvu kultury.
Problémy a úskalí
Rekonstrukce hradu byla velmi náročnou záležitostí, kolektiv pod vedením Alfréda Piffla neustále zápasil s drobnými či většími problémy. Problémem číslo 1 byl již samotný projekt, který měl kromě sympatizantů i nepřející, dokonce i na půdě Fakulty architektury a pozemního stavitelství, kde Piffl působil. Bylo mu vyčítáno množství nedostatků, počínaje amatérským výzkumem, konče kritikou architektonického ztvárnění střechy hradu. Mnohým, včetně tehdejšího Pifflova kolegy na Fakultě architektury a pozemního stavitelství Emila Belluše, se nezamlouval již vlastní nápad hrad rekonstruovat.
Dalším problémem byl neustálý nedostatek pracovní síly; Piffl nabíral brigádníky i z řad studentů architektury. Dělníky mu často odváděli na jiné činnosti, například na stavbu prvomájové tribuny.
Posledním problémem byl fakt, že si kromě Piffla a Alexyho nedokázal téměř nikdo udržet počáteční nadšení pro rekonstrukci hradu a řady odpůrců se neustále rozšiřovaly.
Nedobrovolné ukončení profesorovy účasti
V srpnu 1957 Piffl hrad nedobrovolně opustil. Byl obviněn z pomlouvání spřátelené mocnosti a na dva roky uvězněn. Dnes je prokázáno, že šlo o vykonstruovaný proces. Faktem zůstává, že důvody, pro které se Alfréd Piffl ocitl ve vězení, zůstanou možná už navždy tajemstvím.
Pokračování prací
Stav v roce 1961
I přes odstoupení jednoho z nejdychtivějších zastánců záchrany hradu se rekonstrukční práce nezastavily, naopak - pokračovaly pod vedením architekta Dušana Martinčeka. Hrad byl veřejnosti v již obnovené podobě představen roku 1968.
Přínos rekonstrukce
Je sporné, jak dlouho by hrad přetrvával ve stádiu ruiny, dokud by se definitivně nezhroutil. Jeho rekonstrukce znamená záchranu vzácné památky s většinou jejích historických hodnot. Architektům se podařilo podchytit získaný potenciál začleněním vhodné a důstojné funkční náplně. Na prvním podlaží se nacházejí prostory Národní rady Slovenské republiky, zbylé prostory spadají pod Slovenské národní muzeum a slouží stálé expozici slovenských dějin.
