Podle evangelijních vyprávění Ježíšpředpověděl, že se mu budou posmívat – Mt 20, 19 (Kral, ČEP); Mk 10, 34 (Kral, ČEP) a Lk 18, 32 (Kral, ČEP). Zesměšňování Krista probíhalo ve třech fázích: bezprostředně po jeho soudu, bezprostředně po jeho odsouzení Pilátem Pontským a při jeho ukřižování.
Novozákonní vyprávění o zesměšňování Ježíše jsou plná ironie, přičemž se zesměšňování zaměřuje na Ježíšovu prorockou a královskou roli.[1][2]
Po odsouzení Ježíše Sanhedrinem na něj někteří plivali – Mk 14, 65 (Kral, ČEP). Zavázali mu oči, bili ho a pak se mu vysmívali: „Hádej, proroku, kdo tě uhodil.“ – Lk 22, 63 (Kral, ČEP). To udělali ti muži, kteří „Ježíše hlídali“ – Lk 22, 63 (Kral, ČEP). Český ekumenický překlad to překládá jako „Muži, kteří Ježíše hlídali“, ale Joel B. Green má tuto frázi za odkaz na „kněze, velitele stráže a starší“ zmíněné v Lk 22, 52 (Kral, ČEP).[3]
Green naznačuje, že Ježíš trpí výsměchem, který je typický pro proroky, a že jeho utrpení naznačuje jeho „solidaritu s Božími zástupci, kteří mluví Božím jménem a jsou odmítnuti.“[3] Susan R. Garrettová považuje Markovo zařazení posměchu za příklad ironie, protože Ježíš je skutečně prorokem, a to právě ve chvíli, kdy se naplňuje jeho proroctví, že ho Petr zapře.[4] Prorocký úkol není v Bibli vždy líčen pozitivně[5][6][7] a proroci byli často terčem pronásledování a odporu.[8]
Po odsouzení Pilátem Pontským byl Ježíš bičován a zesměšňován římskými vojáky. Ti ho oblékli do „purpurového“ – Mk 15, 17 (Kral, ČEP) nebo „nachového“ – Mt 27, 28 (Kral, ČEP) pláště symbolizujícího královský šat, neboť purpur byl královskou barvou, na hlavu mu nasadili trnovou korunu symbolizující královskou korunu a do ruky mu dali hůl symbolizující žezlo. Poklekali před ním a říkali: „Buď zdráv, židovský králi!“ – Mt 27, 29 (Kral, ČEP). To se dělo jako výsměch Ježíšovu královskému postavení. Poté na něj plivali a opakovaně ho bili holí po hlavě.[9]
Peter Leithart poznamenává, že na konci scény vojáci „celou korunovaci obrátí v antikorunovaci. Místo aby s úctou poklekli, opovržlivě si odplivnou, vytrhnou Ježíšovi z ruky žezlo a bijí ho jím po korunované hlavě, svléknou mu nachové roucho a nahradí ho Ježíšovým vlastním pláštěm“. Leithart dále naznačuje, že v tomto okamžiku Římané „strhávají závoj ironie a odhalují, co si skutečně myslí“ o Židech a jejich Bohu.[10]
Robert J. Miller se domnívá, že evangelijní vyprávění je hluboce ironické, protože Ježíš uplatňuje svou královskou moc prostřednictvím podrobení se a utrpení: „Římští legionáři nevědomky přispěli ke skrytým Božím záměrům tím, že Ježíše převlékli za krále.“[11] Ve skutečnosti ironie pracuje ve dvou rovinách. James L. Resseguie poukazuje na to, že existuje jak ironie slovní, která spočívá ve způsobu, jakým se vojáci „vysmívají Ježíšovi jako skleslému, neúspěšnému a údajnému králi“ (to znamená, že vojáci jsou sami ironičtí), tak ironie dramatická, protože čtenáři „vědí, že aklamace vyznívá pravdivě způsobem, který vojáci nemohli pochopit.“[12]
Lukáš – Lk 23, 11 (Kral, ČEP) také zmiňuje, že „Herodes se svými vojáky pohrdavě odvrátil, vysmál se mu, ...“ (Český ekumenický překlad).
Ježíš byl také zesměšňován, když byl na kříži. Podle Marka – Mk 15, 29–30 (Kral, ČEP) to dělali ti, kteří šli kolem a uráželi ho a říkali mu, aby sestoupil z kříže. Marek – Mk 15, 31–32 (Kral, ČEP) poukazuje na to, že „velekněží spolu se zákoníky“ se mu také mezi sebou posmívali a říkali: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Ať nyní sestoupí z kříže, ten Mesiáš, král izraelský, abychom to viděli a uvěřili!“ Tupili ho i ti, kteří byli ukřižováni spolu s ním – Mk 15, 32 (Kral, ČEP).
Lukáš – Lk 23, 36–37 (Kral, ČEP) zmiňuje posměch římských vojáků: „Posmívali se mu i vojáci; chodili k němu, podávali mu ocet a říkali: ,Když jsi židovský král, zachraň sám sebeʻ“ (Český ekumenický překlad). V Matoušově evangeliu – Mt 27, 42 (Kral, ČEP) se Ježíšovi posmívají a křičí na něj, když visí na kříži: „Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže. Je král izraelský – ať nyní sestoupí z kříže a uvěříme v něho!“[13]
Podle Lukáše – Lk 23, 39 (Kral, ČEP) jeden zločinec po jeho levici, který tam visel spolu s Ježíšem na kříži, urážel Ježíše: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“[14]
Zatímco tedy v první fázi se vysmívají Židé a ve druhé fázi pohané, ve třetí fázi je obojí dohromady.[15] Leithart poznamenává, že v tomto okamžiku se „Židé i pohané, vládci i zločinci, zákoníci i prostí lidé, celé lidstvo spojuje v jednom rouhačském chóru.“[10]
Timothy C. Gray poznamenává, že v Markově evangeliu zesměšnění Ježíše na kříži „navazuje na dvě obvinění vznesená proti Ježíši při jeho soudu“: za prvé, že Ježíš „vyhrožoval chrámu zničením“ – Mk 14, 58 (Kral, ČEP) a Mk 15, 29 (Kral, ČEP); za druhé, že Ježíš „tvrdil, že je Mesiáš“ – Mk 14, 61–62 (Kral, ČEP) a Mk 15, 31–32 (Kral, ČEP).[16]
Peter Leithart tvrdí, že v Ježíšově osobě byl vysmíván sám Bůh. Naznačuje, že „pro Matouše je kříž hlavně o tom, že se člověk vysmívá Bohu“, a poznamenává, že Pavel sice v listu Galaťanům – Gal 6, 7 (Kral, ČEP) říká, že „Bohu se nikdo nebude posmívat“, ale právě proto, že Bůh byl posmíván.[10]
Mnoho křesťanů považuje Ježíšovo utrpení za vykupitelské. Francis Foulkes tvrdí, že v Novém zákoně se klade důraz na to, aby Ježíšovo utrpení a smrt byly „za nás“.[17] Někteří křesťané tak vidí, že posměch, který Ježíš snášel, byl snášen za ně. Například Philip Bliss ve svém hymnu „Aleluja! Jaký to Spasitel“:
Zesměšňování Ježíše vidí mnoho křesťanů také v písních o služebnících, například v Izajáši – Iz 50, 6 (Kral, ČEP), kde se zpívá:
Nastavuji záda těm, kteří mě bijí,
a své líce těm, kdo rvou mé vousy,
neukrývám svou tvář před potupami a popliváním.
Což je v pozoruhodném kontrastu s následujícím veršem Izajáše – Iz 50, 7 (Kral, ČEP), který hledí do budoucnosti:
Panovník Hospodin je moje pomoc,
proto nemohu být potupen,
proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene,
a vím, že nebudu zahanben.
Scéna, kdy se Ježíšovi na kříži vysmívají, je také projevem Božího milosrdenství skrze Ježíše, který je sám vysmíván, ponižován a trpí. Současně s Ježíšem byli ukřižováni dva muži, jeden po jeho pravici a druhý po levici – Mt 27, 38 (Kral, ČEP); Mk 15, 27 – 28, 32 (Kral, ČEP); Lk 23, 33 (Kral, ČEP); Jan 19, 18 (Kral, ČEP), což Marek vykládá jako naplnění proroctví z Iz 53, 12 (Kral, ČEP). Podle Matouše a Marka se oba „lotři“ Ježíši vysmívali – Mt 27, 44 (Kral, ČEP); Mk 15, 32 (Kral, ČEP); Lukáš se však zmiňuje o tom, že:
Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Tu ho ten druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.“ A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“[19]
Ježíš tomuto lotrovi slíbil, že s ním bude v ráji, a to přímo před zraky těch, kteří se mu posmívali. Bůh zachraňuje skrze Ježíše, protože Bůh je plný milosrdenství, milosrdenství zjeveného skrze Ježíše Krista, který říká lotrovi: „Dnes budeš se mnou v ráji.“[20]
↑ROBERTS, Mark D. The Eleventh Station: Jesus Promises His Kingdom to the Good Thief [online]. Beliefnet, 2014-04-18 [cit. 2024-05-28]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura
PEJOVIĆ, Roksanda. The Mocking of Christ and other scenes from the cycle of The sufferings of Christ as illustrated by musical instruments in southern-European art. New Sound. 1993, čís. 2, s. 71–93. ISSN0354-818X. (anglicky)
BALLESTER, Jordi. Trumpets, Heralds and Minstrels: Their relation to the Image of Power and Representation in the Fourteenth- and Fifteenth-Century Catalano-Aragonese Painting. Music in Art. 2018, roč. 43, čís. 1–2, s. 5–19. ISSN1522-7464. (anglicky)
