Lidská oční bulva je schopná se pohybovat takřka kolem jakékoliv osy, která prochází středem oka. Pohyb bulvy vzhůru se označuje jako elevace, dolů jako deprese, otáčení bulvy k nosu se označuje jako addukce, směrem ke spánku se jedná o abdukci. Rotace kolem předozadní osy oka se označuje jako distorze (pohyb po kruhové dráze – koulení očima).[1] Například při pohledu očí doleva je levé oko v abdukci a pravé v addukci.[2] Někteří živočichové jsou schopni dalších typů očních pohybů: například mnozí obojživelníci jsou schopni poněkud zatáhnout své oční bulvy dovnitř očnice, čímž vytvářejí tlak na ústní patro a usnadňují polykání velkých soust.[3]
Pohyby obou bulv jsou koordinovány, a tak se vždy pohybují symetricky a v témže směru (tzv. konjugovaný pohyb) nebo symetricky v opačném směru (tzv. disjunktivní pohyb, který se uplatňuje např. při pozorování objektu, který se k pozorovateli přibližuje či se od něj vzdaluje). Nesymetrické pohyby jsou u zdravých osob vzácné a omezují se na některé mimovolní pohyby.[1]
Volní pohyby
Podnět pro stah okohybných svalů zřejmě vzniká v zadní části parietálnímozkové kůry. Tato oblast vnímá polohu objektů a upoutává na ně pozornost. Tato oblast mozku je propojena s tzv. frontálním očním polem v premotorické oblastičelního laloku. Zde vzniká signál k pohybu očí: následně tato informace vstupuje do středního mozku a do mostu, kde je napojena na nervové buňky retikulární formace. Neurony retikulární formace se spojují s vlastními jádry příslušných okohybných provazců hlavových nervů a ty vedou k okohybným svalům, kde dochází k běžnému kontaktu na nervosvalové ploténce.[1]
Mimovolní pohyby
Optokinetický nystagmus, mimovolní pohyb (v tomto případě horizontální) je většinou projevem onemocnění
Celá řada očních pohybů vzniká samovolně, nezávisle na vůli jedince. Patří k nim:[1]
Sakadické pohyby (sakády) – velmi rychlé pohyby, které umožňují nasměrování oka tak, aby se vnímání objektu stalo co nejostřejším
Hladké sledovací pohyby – rychlé pohyby, které po proběhlé sakádě umožňují neustále zaměřovat pohybující se objekt tak, aby se jeho obraz neustále promítal na místo nejostřejšího vidění; hladké sledovací pohyby se kombinují se sakádami např. tehdy, sledujeme-li z okna jedoucího vlaku elektrické sloupy (v jiných případech však může být tento tzv. optokinetický nystagmus projevem onemocnění)).
Pomalé klouzavé pohyby a rychlé trhavé pohyby – dva typy velmi nenápadných pohybů, při nichž se oči pohybují vzájemně nekoordinovaně; pomalé klouzavé pohyby očí jsou vystřídány rychlým trhavým pohybem, který navrací obraz zpět do polohy v místě nejvyšší ostrosti. Tyto pohyby jsou příčinou toho, proč experimentálně umístěné kontaktní čočky, které mají naspodu vytvořen umělý obrazec, po chvíli jakoby vyblednou a později obrazec přestane být patrný – abychom viděli obrazce, musí se (díky těmto pohybům) neustále drobně mihotat; ze stejného důvodu jsou pro nás neviditelné stíny cévsítnice.[1]
Vestibulookulomotorický reflex – při pohybu hlavy se oči hýbou opačným směrem (aby se pozorovaný objekt udržel v centru ostrosti). Reflex probíhá i při zavřených očích a je ovládán vestibulárním aparátem v uchu. To je důvod, proč při vstříknutí horké či naopak chladné vody do uší dojde vlivem podráždění receptorů ke střídavě rychlým a pomalým pohybům očí (kalorický nystagmus).[1]
Mimovolní pohyby jsou řízeny různě, důležitou roli mají např. přední pár hrbolů ve čtverohrbolí středního mozku, ale i různé korové oblasti (mediotemporální, zadní parietální).[1]
