Olomoucké povídky je ustálený název bezejmenného souboru třiceti pěti povídek od neznámého autora,[1] vytvořených v roce 1482 přepisem neznámého českého rukopisu, který se inspiroval tzv. exemplylatinskými (vícero rukopisů). Jedná se staročeskou prózu.[2]
Fyzický popis rukopisu
Soubor všech 35 povídek je součástí širšího rukopisného kodexu, který kromě nich obsahuje ještě z latiny přeložené Zjevení sv. Brigity a O sv. Jeronýmovi knihy troje. Kodex je psán na papíře, celkem obsahuje 280 oboustranně popsaných svázaných listů o rozměrech 31 × 21,5 cm,[3][4] z čehož vlastní Olomoucké povídky zabírají 31 listů[5] v závěru rukopisu. Povídky se zachovaly pouze v tomto kodexu,[3] který se nachází ve fondu Vědecké knihovny v Olomouci pod signaturou M II 170.[6][5]
Obsah povídek
Úvod první povídky: „Počíná sě pravenie velmi pěkné, divné i hrozné o jednom židu, ješto tělo božie přijímal u Veliký čtvrtek s věrnými křesťany, a co jest pán buoh skrze to divného učinil s tiem židem“. (Přepis Eduard Petrů.[7])
Olomoucké povídky bývají obvykle řazeny mezi tzv. exempla, to jest krátké příběhy ilustrující nějaké téma a využitelné při argumentaci. Předlohou těchto výrazně nábožensky zaměřených textů byl snad nějaký jiný, dnes neznámý český rukopis, který zase vycházel z latinských exempel ze sbírky Caesaria z Heisterbachu a z Legenda aurea od Jacoba de Voragine.[3][4]
Úvod poslední povídky: „Tuto sě píše rozprávka velmi pěkná o jedné babě čarodějné, jenž bieše horšie než črt. A ta jest manžely dobré v nenávist uvedla.“ (Přepis Eduard Petrů.[8])
Třebaže povídky mají silný náboženský charakter, tematicky vycházejí především ze středověkého měšťanského a šlechtického života. Lze je rozřadit na čtyři tematické skupiny, a sice příběhy o uctívání nebo zneužití svátosti oltářní (povídky 1–3, 22, 23 a 32), pokání za různé těžké hříchy (povídky 4, 5, 13, 14, 16–21, 27 a 30), uctívání Panny Marie, některých svatých a uctívání kříže (povídky 6–12, 15, 24, 25, 28, 29) a tři přepracované církevní legendy (povídky 26, 33 a 34).[2] Z těchto čtyři skupin se výrazně vymyká pouze poslední povídka, která, ačkoliv obsahuje motiv pokoušejícího ďábla,[8] je ve skutečnosti čistě světským příběhem.[2]
Z výše uvedeného rozboru vyplývá, že autor souboru vybíral ze svých předloh především příběhy s motivy pokání a úcty k Panně Marii, případně jiným svatým. Zcela pominul v exemplech jinak časté příběhy poustevníků. Ani u příběhů, v nichž vystupují svatí, nenalezneme příklady z jejich života, až na výjimky se v nich objevují jen okrajově a někdy o nich příběh obsahuje pouze stručnou zmínku, nebo se objeví jako deus ex machina až na jeho konci a pomohou rozuzlit zápletku. Typickými hlavními postavami jsou měšťan, rytíř, světský kněz, jeptiška, židé, královna, král, a nevěstky. Příběhy, které zmiňují místo děje, se odehrávají buď v Německu (zejména v Porýní) nebo ve Francii (hlavně v Paříži) takže lze předpokládat, že autor souboru měl k těmto místům nějaký bližší vztah.[2]
Ačkoliv Olomoucké povídky tematicky vycházejí z latinských exempel, liší se od nich větší dynamičností děje, kratším líčením a obsahují více dialogů. Autor také bral více v úvahu přirozenou motivaci hlavních postav a děj rozpracovával i po psychologické stránce. Dalším odlišujícím prvkem jsou drobné motivy doplňující základní kostru příběhu, které ho konkretizují a zasazují do středověké současnosti. Tyto světské motivy vedly například historika a teoretika literatury Eduarda Petrů k závěru, že povídky byly uzpůsobeny pro potřebu v té době vznikající měšťanské vrstvy, a tvoří tak přechod k české renesanční povídce.[2] Pozdější studie však opět akcentují spíše jejich náboženskou povahu a nadále je považují za typická exempla.[3][4]
Počíná sě pravenie velmi pěkné, divné i hrozné o jednom židu, ješto tělo božie přijímal u Veliký čtvrtek s věrnými křesťany, a co jest pán buoh skrze to divného učinil s tiem židem.
Tuto sě píše div o dvú prázdnú ženú, kteréžto vyšedše na pole i chtěly hříechy páchati, s kým by mohly.
Tuto sě píše, kterak jedna žena s svým mužem byla převelmi zle a on nevěda, co sobě učiniti, i ukradl z kostela tělo božie a pochoval v truhle.
Tuto sě píše, ješto jeden měštěnín bohatý měl jediného syna ve všem rozpustilého; a když měl umřieti, i zpoviedal sě svých hřiechuov, ale neprávě.
Tuto sě píše o jednom římském měštěnínu, kterýžto byl žív smilně a nespravedlivě a potom, leže na smrtedlné posteli, chtěl, aby jemu pán buoh hřiechy odpustil.
Tuto sě píše o jednom faráři, kterýžto panně Mariji na každý pátek slavně nešpor zpieval.
Tuto sě píše o jednom muži velmi bohatém, kterýž měl svatého Tomáše u veliké poctivosti.
Tuto sě píše o jednom žáku jménem Štěpánovi, kterak jest byl u veliké hřiechy upadl. Ale že slúžil světie Mandaleně nábožné, i uprosila jemu milost u pána boha.
Tuto sě píše o jednom člověku, jménem Urbanu, velmi bohatém, kterýžto slúžil nábožně mnohá léta panně Mariji a potom všecko sbožie rozdal pro pána boha.
Tuto sě píše o jednom žáku dospělém v umění a vzácném, kterak sě byl poručil svatému Dominiku, chtě rád vstúpiti v ten řád svatého Dominika.
Tuto sě píše o jednom bohatém člověku, kterýž slúžil rád panně Mariji a byl žív velmi nešlechetně a potom sě jest kál.
Tuto sě píše o jednom muži, ješto měl pannu Mariji u poctivosti, co sě jest divného přihodilo.
Tuto sě píše o jedné ženě, kterak sě jest smilstvem zapálila proti synu svému a přebývala s ním, až i počala synem.
Tuto sě píše o jednom lichevníku, kterýžto mnohá léta lichvil a potom sě zpoviedal a bohu sě dostal.
Tuto sě píše o jedné panně rozprávka velmi krásná a ta panna bieše dnú zlámaná a nemohla sebú nikam hnúti, ale umýsl měla, že chtěla ráda pánu bohu slúžiti, když by zdráva byla.
Tuto sě píše o jednom mládenci, ješto byl upadl u veliké hřiechy, a kterak pán bóh jemu ty hřiechy divně odpustil.
Tuto sě opět o jednom mládenci píše divná rozprávka.
Tuto sě píše o jednom rytieři, ješto s svú vlastnú sestrú přebýval a potom sě zpoviedal. I byl k němu kněz přišel s božím tělem i nechtěl jemu dáti, leč by toho hřiechu sě odpověděl. A on velmi jsa rozpálen v tom milování, nemohl toho spustiti s mysli své.
Tuto sě píše o jedné jeptišce, kterážto chtěla ráda svój stav proměniti i nemohla jeho nikoli proměniti.
Tuto sě opět píše o jedné jeptišce řeč velmi pěkná, kterážto chtěla jest vyjíti z kláštera, nemohúci v něm býti pro zapálenie smilnosti těla.
Tuto sě píše o jednom ciesaři římském řeč velmi krásná.
Tuto sě píše o jednom rytieři rozprávka.
Tuto sě píše jiný div a velmi pěkný o jednom knězi nábožném.
Tuto sě píše rozprávka o jednom mládenci velmi pěkná.
Tuto sě píše o jednom žáku, jenž panně Mariji slúžil, co sě divného i stalo.
Tuto sě opět píše pěkná rozprávka o Jidášovi, kterýžto jest zradil pána Krista.
Tuto sě píše o jedné ženě nábožné, kterak jest svój stav proměnila a proměnivši i nechtěla sě káti a potom sě do pekla dostala.
Tuto sě píše o jednom člověku, kterak jeho na šibenici vedli a kterak panna Maria nedala jest jemu tú smrtí sjíti.
Tuto sě píše o jednom pohanu, ješto sě byl pokřtil, co sě jemu divného přihodilo jednu chvíli.
Tuto sě píše rozprávka velmi pěkná o jednom rytieři jménem Julianovi, ješto jemu bylo mluveno od jelena, když na lov jel.
Tuto sě píše o jedné prázdné ženě rozprávka velmi pěkná a divná.
Tuto sě píše rozprávka velmi pěkná o jedné babě čarodějné, jenž bieše horšie než črt. A ta jest manžely dobré v nenávist uvedla.
Reference
↑ abOlomoucké povídky. Příprava vydání Eduard Petrů. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1957. Dostupné online. S. 12–16.
↑ abcdePETRŮ, Eduard. Úvod. In: Olomoucké povídky. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1957. S. 12–16.
↑ abcdChrám věd a múz v Olomouci: 450 let Vědecké knihovny v Olomouci. Příprava vydání Jana Hrbáčová a Rostislav Krušinský. Olomouc: Vědecká knihovna v Olomouci a Muzeum umění Olomouc, 2016. ISBN978-80-7053-311-6. S. 280.
↑ abcSvědkové starých časů: 111 unikátů ze sbírek Olomouckého kraje. Příprava vydání Mojmír Bém. Olomouc: Olomoucký kraj, 2015.
↑ abZjevení svaté Brigity; O svatém Jeronýmovi knihy troje; Olomoucké povídky [online]. Vědecká knihovna v Olomouci [cit. 2018-11-24]. Dostupné online.
