Oldřich Pecl se narodil v Bohuslavicích u Kyjova v chudé rodině venkovského učitele. Vystudoval gymnázium ve Valašském Meziříčí. V roce 1918 však studium přerušil, vstoupil do Československé armády a účastnil se obsazení Opavy, prohlášené předtím českými Němci hlavním městem provincie Sudetenland.[1] Maturitu složil v roce 1921. Jeho spolužákem na gymnáziu byl Záviš Kalandra, se kterým zde vydával studentský časopis (později byli oba ve stejném procesu odsouzeni k trestu smrti). Pecl poté vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a následně pracoval v advokacii a podnikal. Jeho druhou manželkou se stala sestra jugoslávského diplomata Ankica Miličová. Nejdůležitější částí jeho majetku byl antracitový důl Etna ve Lhoticích u Českých Budějovic.[1]
Člen protikomunistické opozice
Za druhé světové války se zapojil do rezistence proti okupačnímu režimu a spolupracoval s druhým odbojem. V roce 1945 byl Peclův důl znárodněn v souvislosti s Košickým vládním programem. Po únoru 1948 se Pecl stal podporovatelem nekomunistických bývalých členů Československé strany národně socialistické. Při práci strany v ilegalitě se podílel na koncepci nové ideologie strany a jejího ekonomického programu.[2] Pecl navrhoval vytvoření širokého opozičního hnutí, které by se neomezovalo jen na někdejší nekomunistické politické strany a bylo založeno na „ideologii sociálního pokroku a politické, hospodářské a duchovní bezpečnosti“. Tato jeho koncepce socialistické strany středu však nebyla přijata.[3] Pecl udržoval kontakty s poúnorovou emigrací a odesílal do zahraničí zprávy o situaci v totalitním Československu – převážně založené na informacích z tisku.
Proces a poprava
Pecl byl 8. listopadu 1949 zatčen a zařazen do politického procesus Miladou Horákovou a spol. Mezi důvody tohoto rozhodnutí patřila snaha o využití jeho podnikatelské minulosti („kapitalista“, „majitel dolu“), Peclovo autorství několika politických memorand a programových zásad opozičního hnutí, styky se Závišem Kalandrou, stejně jako fakt, že jeho manželka byla jugoslávského původu (k roztržce mezi Stalinem a Titem došlo teprve nedávno).[4] Oldřich Pecl byl Státním soudem odsouzen k trestu smrti a 19. června 1950 se neúspěšně odvolal – Nejvyšší soud všechna podání odmítl 24. června 1950. Společně s Miladou Horákovou, Závišem Kalandrou a Janem Buchalem byl popraven 27. června 1950 ve věznici Pankrác.[1] Oběšen byl v 4:55 a v 5:04 lékař konstatoval smrt.[5]
Ostatky Oldřicha Pecla byly zpopelněny ve Strašnickém krematoriu, kde byly také uskladněny. Dne 6. října 1953 byla urna přesunuta z krematoria do skladu v pankrácké věznici.[6] Dne 5. května 1965 byla urna pohřbena do společného hrobu na motolském hřbitově.[7] Na Čestném pohřebišti v Ďáblickém hřbitově se nachází symbolický Peclův hrob. Tamní symbolické náhrobky odkazují na zemřelé politické vězně bez ohledu na jejich skutečné místo pohřbení.[8]
Ocenění a pamětní deska
V roce 2010 mu byla udělena Cena Václava Bendy (in memoriam).[9] Dne 10. října 2019 byla na domě v Pařížské ulici č. 1, kde byla jeho poslední adresa a kde byl zatčen, umístěna pamětní tabulka v rámci projektu Poslední adresa.
↑DVOŘÁKOVÁ, Zora. Popravení, kam jste se poděli? Příběh jednoho výzkumu.. Praha: Nakladatelství Eva – Milan Nevole, 2013. ISBN978-80-904313-2-4. S. 154.
.jpg)
