Ochrana oprávněného dědice je institut dědického práva, díky kterému je možné zjednat nápravu po projednání dědictví v případě, že dědictví nabyl nebo bylo přiznáno soudem jiné osobě, než je oprávněný dědic zůstavitele. Oprávněný dědic má tedy nárok na vydání celého dědictví od nepravého dědice.
Ochrana oprávněného dědice byla specifikována v šesté hlavě starého občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.), který byl platný do 31. prosince 2013. Nový občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), který vstoupil v účinnost 1. ledna 2014, žádná zvláštní ustanovení o ochraně oprávněného dědice neobsahuje. I přesto má oprávněný dědic nárok domáhat se vydání majetku z pozůstalosti na základě určení, že právě jemu náleží vlastnické právo dle obecných zákonných ustanovení.[1] Promlčecí lhůta na vydání dědictví je stanovena na dobu tří let, počínaje dnem právní moci rozhodnutí, které ukončilo dědické řízení.
Dědictví oprávněnému dědici může být vydáno dobrovolně či nedobrovolně:
- Dobrovolné vydání dědictví se váže na dohodu mezi oprávněným a neoprávněným dědicem, která nemusí mít písemnou formu. Písemná forma dohody je nezbytná pouze pro nemovité věci.
- Nedojde-li k dohodě mezi oprávněným a neoprávněným dědicem, oprávněný dědic má právo se dědictví domáhat žalobou na jeho vydání. Nepravý dědic má ovšem právo požadovat od dědice oprávněného náhradu za náklady, které musel na majetek z dědictví vynaložit.
Reference
- ↑ LASÁKOVÁ, Dana. Ochrana oprávněného dědice [online]. [cit. 2019-05-31]. Dostupné online.
