Ministerstvo prací (Čína)

Ministerstvo prací (čínsky v českém přepisu kung-pu, pchin-jinem gōng bù, znaky 工部) či ministerstvo staveb,[1] veřejných prací,[2][3] veřejných staveb,[3] byl v Číně od 6. do 19. století jeden z ústředních úřadů státní správy čínských států, jmenovitě říší Suej a Tchang, států období pěti dynastií, říší Sung, Ťin, Jüan, Ming a Čching.

Zodpovídalo za provádění veřejných staveb. Původně bylo částí kanceláře šang-šu, v říši Jüan a rané Ming (ve 13. a 14. století) náleželo pod kancelář čung-šu. Od roku 1380 se osamostatnilo a přímo podléhalo císaři.

Historie

Ministerstvo vzniklo v říši Suej jako jeden ze šesti funkčních oddílů kanceláře šang-šu, součástí kanceláře šang-šu bylo i za pěti dynastií a v říši Sung. Po splynutí „tří kanceláří“ san-šeng (čung-šu šeng, men-sia šeng a šang-šu šeng) bylo v říši Jüan a zprvu i v říši Ming částí kanceláře čung-šu. Roku 1380 byla kancelář čung-šu zrušena a ministerstva, včetně ministerstva prací, se osamostatnila a nadále byla přímo podřízena císaři.[4]

Odpovídalo za státní výstavbu, soupisy řemeslníků a dělníků pro státní službu, státní dílny a výrobny, míry a váhy, výrobu mincí, využití hor, jezer a bažin. Za Mingů a Čchingů ztratilo část vlivu ve prospěch agentur řízených palácovými eunuchy, provinčními koordinátory a místodržiteli. Obvykle bylo považováno za nejslabší ze šesti ministerstev.[4] Někdy (za Jižní Sung a Jüan) bylo slučováno s ministerstvem trestů.[5]

V čele stál ministr šang-šu (čínsky pchin-jinem shàng shū, znaky 尚書), který měl za Tchangů hlavní třetí hodnost (v systému devíti hodností), vedlejší druhou za Sungů, hlavní třetí za Ťinů, Jüan a do 1380 Mingů, hlavní druhou po 1380 za Mingů a Čchingů, vedlejší první za Čchingů po 1730. V říši Čching byl jedním ministrem Mandžu a druhým Číňan.[4] Pomáhali mu dva náměstci ministra š'-lang (čínsky pchin-jinem shì láng, znaky 侍郎).[6]

Dělilo se na odbory (司, s’) a/nebo sekce (科, kche). V čele odboru stál ředitel lang-čung (郞中). Za Suejů a Tchangů se skládalo ze čtyř odborů:

  • veřejných prací (工部司, kung-pu-s’);
  • státních farem (屯田司, tchun-tchien-s’);
  • lesů (虞部司, jü-pu-s’);
  • vodních cest (水部司, šuej-pu-s’).[4]

Za Mingů se dělilo na odbory

  • staveb (營膳淸吏司, jing-šan-čching-li-s’);
  • lesů a řemesel (虞衡淸吏司, jü-cheng-čching-li-s’);
  • zavlažování a dopravy (都水淸吏司, tu-šuej-čching-li-s’);
  • státních farem (屯田淸吏司, tchun-tchien-čching-li-s’).[4]

Kromě ministerských útvarů řídilo množství skladů, zásobovacích agentur, manufaktur, zbrojovek a dolů.[7]

Kromě ministerstva v hlavním městě říše (Nankingu, od roku 1421 Pekingu), existovalo v mingské době i paralelní ministerstvo prací ve vedlejším hlavním městě (v letech 1402–1421 Pekingu, od 1421 v Nankingu).[8] Ministerstvo ve vedlejší metropoli mělo stejnou strukturu, avšak méně úředníků,[8] Jeho pravomoc se vztahovala na vedlejší metropoli a metropolitní oblast.[9]

Odkazy

Reference

  1. ↑ XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5. 
  2. ↑ FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Překlad Marin Hála, Jana Hollanová, Olga Lomová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 656 s. ISBN 80-7106-249-9. S. 133. 
  3. ↑ a b KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. ISBN 80-7106-397-5. S. 81. 
  4. ↑ a b c d e HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. S. 294. 
  5. ↑ Hucker (1985), s. 245.
  6. ↑ Hucker (1985), s. 427.
  7. ↑ HUCKER, Charles O. Governmental Organization of The Ming Dynasty. Harvard Journal of Asiatic Studies. Prosinec 1958, roč. 21, s. 1–66, na s. 36. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ↑ a b FANG, Jun. China's Second Capital – Nanjing under the Ming, 1368-1644. 1. vyd. Abingdon, Oxon: Routledge, 2014. ISBN 9780415855259. S. 32 a 45. (anglicky) [Dále jen Fang]. 
  9. ↑ Fang, s. 47.

Literatura

  • HUCKER, Charles O. A Dictionary of Official Titles in Imperial China. Stanford, California: Stanford University Press, 1985. 676 s. ISBN 0-8047-1193-3. 
  • KAMENAROVIČ, Ivan P. Klasická Čína. Překlad Anna Hánová. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 282 s. ISBN 80-7106-397-5. 
  • РЫБАКОВ, Вячеслав. Танская бюрократия. Часть 1: Генезис и структура. 1. vyd. Санкт-Петербург: Петербургское Востоковедение, 2009. 512 s. (Orientalia). ISBN 978-5-85803-405-6. (rusky) 
  • XU, Shu’an; OLIVOVÁ, Lucie. Vývoj správního systému v Číně. Praha: Karolinum, 2000. 110 s. ISBN 80-246-0093-5. 
Tři kanceláře a šest ministerstev
Tři kanceláře
Šest ministerstev

Strategi Solo vs Squad di Free Fire: Cara Menang Mudah!