Narodila se do rodiny cukrovarnického úředníka Františka Paula a jeho manželky Anny, rozené Bernardové.[1] Tři roky po narození přišla o matku. Od malička trpěla tuberkulózou, se kterou bojovala celý život. V roce 1904 se s otcem přestěhovala do Prahy,[3] kde začala navštěvovat střední školu. Po soukromé přípravě složila maturitu na Akademickém gymnáziu v Praze jako externistka. V roce 1913 vstoupila na Filozofickou fakultuKarlo-Ferdinandovy univerzity. V lednu 1918 byla promována na doktorku filozofie.[4]
Na počátku dvacátých let rok a půl studovala v Jugoslávii, kde mimo jiné navštěvovala přednášky tamějších profesorů Stanoje Stanojeviće, Čoroviće a dalších. Jejím hlavním úkolem ale bylo sebrat písemný a ústní materiál k dějinám jihoslovanského a také českého odboje. Na základě těchto materiálů po návratu napsala několik cenných prací. Za nejdůležitější, Jugoslavenski odbor. Povijest jugoslavenské emigracije za svjetskog rata od 1914.-1918., byla navržena na docentku. Kolokvium a přednášku na zkoušku absolvovala v roce 1925 a stala se první docentkou Karlovy univerzity;[5] byla první ženou v Československu, která získala právo přednášet na univerzitě.[2]
Svému celoživotnímu dílu se věnovala i v dalších letech, kdy vznikly knihy Kongres potlačených národností Rakouska-Uherska v Římě roku 1918, Jihoslovanský odboj a česká Maffie (díl 1), Masaryk a Jihoslované, Dějiny Maffie: odboj Čechů a Jihoslovanů za světové války 1914–1918 a další drobné články.
V roce 1935 byla jmenována mimořádnou profesorkou[6] a po druhé světové válce řádnou profesorkou s účinností od 28. října 1939. Stala se tak první profesorkou v Československu. Po druhé světové válce se zaměřila především na byzantologii, ke které ji vedl její učitel Jaroslav Bidlo.
Deska na hrobě Milady Paulové, spolu s deskou matky, otce a „adoptivní matky“
Dílo o vnitřním odboji zakončila až na sklonku života, na konci šedesátých let, knihou Tajný výbor Maffie a spolupráce s Jihoslovany v letech 1916–1918.
