V polovině května roku 1945 byl na základě omylu zatčen NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí), který třikrát fingoval přípravu na jeho popravu. Po propuštění zjistil, že se právě koná pohřeb jeho otce, kterého při rabování v Praze zabili členové Revolučních gard. Začal se proto zabývat znepokojivými projevy nastupujícího mocenského chování Sovětského svazu a jeho spojenců ve Sboru národní bezpečnosti. Rudé právo jeho reportáže ovšem odmítlo, a tak se stal jedním z významných novinářů Peroutkova týdeníku Dnešek. Psal také o poměrech v pohraničí – o rabování a rozkrádání majetku po Němcích, o účasti úředníků a příslušníků SNB na těchto událostech a o zneužívání pravomoci místních diktátorů. Byl první, kdo použil pojem gestapistické metody pro zločiny na zdraví, životech a osobní svobodě občanů a pro případy nelidskosti v různých internačních táborech. Byl za to nenávistně osočován v tisku KSČ, ze které byl na počátku roku 1947 vyloučen.
Po únoru 1948 byl zatčen a koncem roku 1948 na základě absurdních obvinění odsouzen k sedmi letům vězení.[2] Ta strávil postupně na Pankráci, v Šumperku, v rapotínských sklárnách, na Mírově a v Ilavě.[3] Když byl se zničeným zdravím v březnu roku 1955 propuštěn, dozvěděl se, že matka, které psal z vězení dopisy, je již přes tři roky mrtva. Svůj život dožil v bídě a své rehabilitace se již nedožil. Nejvyšší soud nad ním zrušil rozsudek až v září roku 1991.
