Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (International Covenant on Civil and Political Rights) je mezinárodní smlouvou přijatou na zasedání Organizace spojených národů v New Yorku dne 19. prosince 1966. Pakt vstoupil v platnost 23. března 1976. Doposud k paktu přistoupilo 168 států.[1] Pakt svým obsahem navazuje na Všeobecnou deklaraci lidských práv. Spolu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech vznikl také Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Struktura a obsah
Občanská a politická práva patří mezi základní lidská práva. Pakt právně závazným způsobem rozvíjí a konkretizuje práva uvedená ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Dokument je tvořen preambulí a šesti částmi, které zahrnují celkem 53 článků.[2]
V prvním článku se vymezuje právo všech národů na sebeurčení.[3]
Ve druhé části (články 2 až 5) se státy, které jsou smluvními stranami paktu, zavazují k tomu, že podniknou všechna možná opatření k tomu, aby byla všechna zmíněná práva zajištěna, a to bez jakékoliv formy diskriminace. Dále je věnována pozornost tématu rovnosti žen a mužů v souvislosti s danými právy.[4]
Třetí část vyjmenovává konkrétní občanská a politická práva, jako je právo na život, zákaz mučení nebo krutého a nelidského zacházení, zákaz otroctví a nevolnictví, právo na svobodu a osobní bezpečnost, právo na rovné zacházení před soudy, právo na zastávání svého názoru, atd.[5]
Čtvrtá část upravuje zřízení osmnáctičlenného Výboru pro lidská práva. Dále jsou v této části rozpracovány způsob volby členů Výboru, délka volebního období a další podrobnosti fungování tohoto orgánu.[6]
Předposlední část se zabývá výkladem obsahu Paktu.[7]
Poslední šestá část se věnuje tématům ratifikace, nabytí účinnosti, apod.[8]
Konkrétní práva a omezení obsažená v Paktu
Čl. 3
- Právo na rovné zajištění práv uvedených v Paktu pro muže a ženy.
Čl. 6
- Právo na život.
- Omezení trestu smrti pouze na nejtěžší trestné činy. Dále zákaz uložení trestu smrti osobám mladším 18 let a těhotným ženám v zemích, kde trest smrti nebyl zrušen.
Čl. 7
- Zákaz mučení nebo podrobování krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání.
- Zákaz podrobování osob lékařským nebo vědeckým pokusům bez jejich svobodného souhlasu.
Čl. 8
- Zákaz všech forem otroctví, obchodu s otroky a nevolnictví.
- Zákaz vyžadování nucené a povinné práce mimo práci nebo službu spojenou s výkonem trestu podle pravomocného rozhodnutí soudu, dále mimo službu vojenské povahy, službu vynucenou mimořádnými případy a službu, která vyplývá z běžných občanských povinností.
Čl. 9
- Právo na svobodu a osobní bezpečnost – zákaz svévolného zatčení nebo zadržení osoby, není-li zbavena svobody na základě zákona.
- Právo zatčené osoby na neprodlené informování o důvodech zatčení a obviněních vznesených proti ní a neprodlené předvedení před soudce.
- Právo na takové řízení před soudem, aby soud mohl rozhodnout bez prodlení o právoplatnosti jeho zadržení.
- Vymahatelné právo na náhradu pro oběti nezákonného zatčení.
Čl. 10
Čl. 11
- Zákaz trestu odnětí svobody jako trestu za neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Čl. 12
- Právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.
- Právo vstoupit do své vlastní země.
Čl. 13
- Zákaz svévolného vyhoštění a právo vyhoštěného na podání námitky proti vyhoštění.
Čl. 14
- Právo na rovnost před soudem.
- Právo na spravedlivé a veřejné vyslechnutí nezávislým a nestranným soudem.
Čl. 15
- Zákaz trestání za čin, který v době jeho spáchání nebyl podle zákona trestný.
- Zákaz uložit pachateli vyšší trest, než jaký byl uložen zákonem účinným v době, kdy byl trestný čin spáchán.
Čl. 16
- Právo každého na uznávání jeho právní osobnosti.
Čl. 17
- Právo na zákonnou ochranu proti zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence.
- Právo na ochranu proti útokům na svou čest a pověst.
Čl. 18
Čl. 19
Čl. 20
Čl. 21
- Právo na pokojné shromažďování.
Čl. 22
- Právo na svobodu shromažďovat se s druhými.
- Právo zakládat na ochranu svých zájmů odborové organizace a přistupovat k nim.
Čl. 23
- Právo rodiny na poskytnutí ochrany ze strany společnosti a státu.
- Právo mužů a žen uzavřít v přiměřeném věku sňatek a založit rodinu.
Čl. 24
- Právo na ochranu dítěte ze strany rodiny, společnosti a státu, vycházející z jeho postavení nezletilce, a to bez jakékoliv diskriminace.
- Právo dítěte na jméno a státní příslušnost.
Čl. 25
- Právo a možnost podílet se na vedení veřejných záležitostí.
- Právo volit a být volen v pravidelných volbách konaných na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva.
- Právo vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země.
Čl. 26
- Právo na rovnost před zákonem a právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace.
- Zákaz jakékoli formy diskriminace a zaručení ochrany proti ní všem osobám.
Čl. 27
- Právo etnických, náboženských nebo jazykových menšin na užívání vlastní kultury, vyznávání a projevování vlastního náboženství nebo používání vlastního jazyka.
Opční protokoly
K Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech byly přijaty dva opční protokoly:
První opční protokol (1966)
První opční protokol řeší přiznání práva jednotlivce podat stížnost na stát a přistoupilo k němu 115 států.[9]
Druhý opční protokol (1989)
K druhému protokolu, který se snaží o zrušení trestu smrti, se zatím přiklonilo 81 států.[10]
Podání stížnosti podle Prvního opčního protokolu
Tím, že se státy, které jsou smluvními stranami Paktu stanou také smluvními stranami Protokolu, uznávají kompetence Výboru, zřízeného podle čtvrté části Paktu, přijímat a posuzovat oznámení od jednotlivců, kteří se stali oběťmi porušení některého z práv stanovených v Paktu. Tito jednotlivci mohou podat oznámení Výboru o porušení jejich práv, přičemž:
- porušení se musí týkat státu, který je nejen smluvní stranou Paktu, ale také Protokolu,
- toto oznámení musí být podáno písemně a
- daný jedinec již vyčerpal dostupné vnitrostátní prostředky pro řešení tohoto problému.
Výbor dále nepřijímá k posouzení taková oznámení, která:
- jsou anonymní,
- zneužívají práva předkládat oznámení,
- jejichž obsah je neslučitelný s ustanovením Paktu nebo
- pokud je tato záležitost je již projednávána v jiným mezinárodním orgánem.
Pokud Výbor přijme oznámení od jednotlivce, upozorní následně příslušný stát, kterého se toto oznámení týká. Tento stát poté do šesti měsíců podává písemné vysvětlení nebo prohlášení o případu. Výbor následně zkoumá vyjádření obou stran a prošetřuje celý případ na neveřejném zasedání. Svůj názor sdělí příslušnému státu a jednotlivci, který oznámení podal. Záznam o své činnosti Výbor zahrne do výroční zprávy.[11]
Související dokumenty
Dalšími dokumenty, na které lze v souvislosti s Paktem poukázat, jsou:
První dva zmíněné dokumenty spolu s Paktem o občanských a politických právech tvoří Mezinárodní listinu lidských práv (International Bill of Human Rights).
Pakt v kontextu československých událostí
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech byl jménem Československé socialistické republiky podepsán roku 1968. Souhlas s paktem byl vyhlášen Federálním shromážděním dne 11. listopadu 1975, a to u příležitosti Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě, konané v Helsinkách, kde došlo k podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.[12] V platnost v ČSSR pakt vstoupil 23. března 1976. Spolu se smlouvou o právech občanských a politických byl také přijat Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech.[13]
Po přijetí těchto mezinárodních paktů, se vzedmula v tehdejší ČSSR vlna odporu proti jejich nedodržování. Porušování práv garantovaných v přijatých dokumentech se stalo jedním z hlavních oficiálních důvodů pro vznik neformální československé občanské iniciativy známé jako Charta 77.[14]
Mimo Chartu 77 vznikaly i další organizace, které upozorňovaly na nedodržování úmluv přijatých v Helsinkách. Jedná se například o Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS, 1978) nebo Český helsinský výbor (pův. Československý helsinský výbor/ Čs. HV, 1988).
Odkazy
Reference
- ↑ UNTC - International Covenant on Civil and Political Rights [online]. United Nations [cit. 2015-05-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-09-01.
- ↑ Mezinárodní pakt č. ze dne 19.12.1966, o politických a občanských právech. [cit. 2015-05-13]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
- ↑ Mezinárodní pakt č. ze dne 19.12.1966, o politických a občanských právech (Část I, článek 1)Dostupné online. [nedostupný zdroj]
- ↑ Mezinárodní pakt č. ze dne 19.12.1966, o politických a občanských právech (Část II, článek 2-5)Dostupné online. [nedostupný zdroj]
- ↑ Mezinárodní pakt č. ze dne 19.12.1966, o politických a občanských právech (Část III, článek 6-27)Dostupné online. [nedostupný zdroj]
- ↑ Mezinárodní pakt č. ze dne 19.12.1966, o politických a občanských právech (Část IV, článek 28-45)Dostupné online. [nedostupný zdroj]
- ↑ Mezinárodní pakt č. ze dne 19.12.1966, o politických a občanských právech (Část V, článek 46-47)Dostupné online. [nedostupný zdroj]
- ↑ Mezinárodní pakt č. ze dne 19.12.1966, o politických a občanských právech (Část VI, článek 48-53)Dostupné online. [nedostupný zdroj]
- ↑ UNTC - Optional Protocol to the International Covenant on Civil and Political Rights [online]. United Nations [cit. 2015-05-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-03-24.
- ↑ UNTC - Second Optional Protocol to the International Covenant on Civil and Political Rights, aiming at the abolition of the death penalty [online]. United Nations [cit. 2015-05-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-04.
- ↑ Předpis č. 169 ze dne 16.12.1991, Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí o uložení listiny o přístupu České a Slovenské Federativní Republiky k Opčnímu protokolu k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech, sjednanému v New Yorku dne 16. prosince 1966Dostupné online.
- ↑ Organizace v působnosti mise - OBSE [online]. Stálá mise České republiky při OSN, OBSE a ostatních mezinárodních organizacích ve Vídni [cit. 2015-05-13]. Dostupné online.
- ↑ Předpis č. 120/1976 Sb., Vyhláška ministra zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. In: Sbírka zákonů. 1976. Dostupné online. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné online.
- ↑ Prohlášení Charty 77 [online]. Ústav pro studium totalitních režimů [cit. 2015-05-13]. Dostupné online.
Externí odkazy
