Ferdinand Karel z Löwensteinu-Wertheimu-Rochefortu a Anna Marie z Fürstenbergu
Děti
Eleonora Marie Anna z Löwenstein-Wertheimu Dominik Markvart z Löwenstein-Wertheim-Rochefortu Marie Leopoldina Löwensteinsko-Wertheimsko-Rochefortská Maximilian Karl Anton Fürst zu Löwenstein-Wertheim-Rochefort
Příbuzní
Žofie Marie Vilemína z Löwenstein-Wertheimu-Rochefortu, Jan Arnošt z Löwenstein-Wertheimu-Rochefortu, Marie Anna z Löwenstein-Wertheimu-Rochefortu, Kristýna Tereza z Löwenstein-Wertheimu-Rochefortu, Emílie Teodora Terezie z Löwenstein-Wertheimu-Rochefortu a Ernestina Barbora z Löwenstein-Wertheimu-Rochefortu (sourozenci) Josef Hesensko-Rotenburský, Polyxena Hesensko-Rotenburská, Karolína Hesensko-Rotenburská, Konstantin Hesensko-Rotenburský, Kristýna Hesensko-Rotenburská a Eleonora Hesensko-Rotenburská (vnoučata)
Maxmilián Karel měl třináct sourozenců, z nichž bratři František Leopold (1661–1682), Ferdinand Heřman (1663–1684) a Vilém (1669–1695) zemřeli ve vojenských službách, další bratr Jan Arnošt (1667–1731) byl biskupem v Tournai. V době úmrtí otce byl ještě nezletilý a část mládí strávil ve Francii pod poručnickou správou svého strýce, štrasburského arcibiskupaFrantiška Egona z Fürstenbergu.
V roce 1679 vstoupil do služeb Habsburků, krátce sloužil v armádě, poté působil u dvora ovdovělé císařovny Eleonory Gonzagové a byl kapitánem císařské tělesné gardy.[2]
Maxmiliánův otec hrabě Ferdinand Karel z Löwenstein-Wertheim-Rochefortu
V roce 1684 byl jmenován členem říšské dvorní rady, poprvé se jejího zasedání zúčastnil o dva roky později.[3] Poté se uplatnil jako diplomat a v roce 1697 byl jmenován císařským tajným radou. Od roku 1699 byl císařským zplnomocněncem v Horním Porýní, zájmy císaře zastupoval také ve Frankfurtu nebo u arcibiskupa v Trevíru.[4]
Na počátku války o španělské dědictví chtěly menší říšské státy zachovat neutralitu a právě Löwenstein se zasloužil o to, že některé z nich přistoupily ke spojenectví s Habsburky. Během války byl v roce 1704 jmenován správcem v Horní Falci a po bitvě u Höchstädtu (1704) se stal administrátorem v obsazeném Bavorsku (pro tuto funkci byl původně zvažován Jan Václav Vratislav z Mitrovic.[5][6] Jeho úkolem bylo ekonomicky zapojit Bavorsko do chodu císařské armády, což se mu dařilo.[7] Zvyšování daní vyvolalo selské povstání, s nímž se Löwenstein vypořádal za pomoci armády.[8] Správcem Bavorska zůstal až do roku 1714.[9]
V roce 1711 byl císařem Josefem I. povýšen na říšského knížete (původně jen pro svou osobu, o rok později byla platnost titulu Karlem VI. rozšířena na celou rodinu, což znamená, že ostatní členové rodu byli princové a princezny). V letech 1712–1716 zastával funkci hlavního (principálního) komisaře u říšského sněmu.[10] V závěru války o španělské dědictví se zúčastnil mírových jednání a správu Bavorska předal v roce 1714 zpět kurfiřtovi Maxmiliánu Emanuelovi.
Nakonec byl v letech 1717–1718 místodržitelem, respektive generálním guvernérem v Milánském vévodství, které se stalo součástí habsburského soustátí v důsledku války o španělské dědictví.[11] V této funkci měl podpořit císařskou armádu za války čtverné aliance, nepodařilo se mu ale zabránit obsazení Sardinie španělskými vojsky. V Miláně nechal postavit nové divadlo na místě původní budovy vyhořelé v roce 1705.
Zemřel 26. prosince 1718 ve věku 62 let v Miláně, kde je také pohřben, pouze srdce bylo převezeno do rodové hrobky ve Wertheimu.
Manželství a rodina
Maxmiliánův syn a dědic Dominik Markvart, 2. kníže z Löwensteinu (1690–1735)
V době vstupu do služeb Habsburků se v roce 1678 v Innsbrucku oženil s hraběnkou Marií Polyxenou Khuenovou z Belasy (1658–1712), dcerou diplomata hraběte Matyáše Khuena z Belasy. Z jejich manželství pocházelo deset dětí, z nichž dospělosti se dožilo jen pět, dva synové a tři dcery:
Kromě statků v německých zemích jako první z Löwensteinů získal majetek v Čechách. V roce 1712 koupil v dražbě za 120 000 zlatých panství Bezdružice, kde také vzápětí potvrdil městská privilegia (1713).[13][14] Ještě téhož roku přikoupil od Jana Josefa z Vrtby sousední panství Krasíkov s Cebiví a hrady Švamberk a Gutštejn.[15][16] V návaznosti na tyto akvizice požádal kníže Löwenstein o udělení českého inkolátu, který mu byl udělen 6. května 1712 a stal se právoplatným obyvatelem Českého království.[17] V rezidenční síti knížat Löwensteinů neměly statky v západních Čechách příliš velký význam, Maxmilián Karel ale již v roce 1714 založil v Bezdružicích textilní manufakturu a uvedl do provozu také sklárnu. Syn Dominik Markvart pak v roce 1720 koupil ještě panství Bor u Tachova, zdejší zámek se až po přestavbě v 19. století stal jedním z hlavních rodových sídel.
↑KUBEŠ, Jiří: Zápas o funkci nejvyššího štolmistra na dvoře císařovny vdovy Eleonory Gonzagové in: Folia historica Bohemia; Praha, 2013; s. 110–111 dostupné online
↑Seznam říšských dvorních radů in:Chronologische Liste der Reichshofräte nach Oswald von Gschließer; Vídeň, 2014; s. 107 dostupné online
↑KUBEŠ, Jiří a kolektiv: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; s. 394 ISBN 978-80-7422-574-1
↑VOKÁČOVÁ, Petra: Příběhy o hrdé pokoře. Aristokracie českých zemí v době baroka; Academia, Praha, 2014; s. 560–561 ISBN 978-80-200-2364-3
↑VOKÁČOVÁ, Petra: Příběhy o hrdé pokoře. Aristokracie českých zemí v době baroka; Academia, Praha, 2014; s. 167 ISBN 978-80-200-2364-3
↑KODETOVÁ, Petra: Soumrak krále Slunce. Válka o španělské dědictví 1701–1714; Praha, 2016, s. 154, 169; ISBN 978-80-7557-037-6
↑Přehled představitelů státní správy v Bavorsku na webu worldstatesmendostupné online
↑KUBEŠ, Jiří a kolektiv: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; s. 357 ISBN 978-80-7422-574-1
↑Přehled představitelů státní správy v Milánském vévodství na webu worldstatesmendostupné online
↑Seznam říšských dvorních radů in:Chronologische Liste der Reichshofräte nach Oswald von Gschließer; Vídeň, 2014; s. 142 dostupné online
.jpg)
.jpg)
