Marcus Aurelius Valerius Maximianus, známý též jako Maximianus Herculius (kolem 250? u Sirmia, Panonie[4] – červenec 310Massilia, Galie), byl římský císař v letech 286–305, 307–308 a 310, jenž dlouhá léta působil jako spoluvládce zakladatele systému tetrarchieDiocletiana. V letech 285–286 zastával funkci Diocletianova caesara.
V současné historiografii se vyzdvihuje zejména Maximianovo vojevůdcovské nadání a naprostá loajalita vůči Diocletianovi.[5] Naopak za jeho slabinu bývá označován politický rozhled – několik neprozíravých kroků způsobilo nejen jeho pád, ale i jeho nevyjasněnou smrt.
Původ a kariéra
Pocházel z chudých poměrů a nedostalo se mu prakticky žádného vzdělání.[6] Jeho společenský vzestup souvisel v plné míře se službou v armádě, do níž vstoupil nejpozději v 70. letech 3. století. Zúčastnil se vojenských výprav císaře Aureliana v Podunají, na Eufratu i v Británii. Za vlády Probovy se vypracoval z prostého vojáka mezi významné velitele.[7] V té době navázal celoživotní přátelství se svým starším krajanem Dioclem (pozdějším Diocletianem), oženil se se Syřankou jménem Eutropia s níž měl dvě děti, Maxentia a Faustu.[8]
Proklamace za císaře
Není známo jakou funkci Maximianus zastával v roce 284, kdy se Diocletianus stal císařem, ale nového vladaře podporoval. Na podzim roku 285, jen několik týdnů po porážce císaře Carina, byl Maximianus prohlášen caesarem a Diocletianovým spoluvladařem.[9] Diocletianus ho poslal do Galie, kde měl potlačit hnutí bagaudů a kolonů, kteří se vzepřeli tamním velkostatkářům (jejich vůdci byli Amandus s Aelianem). Boje probíhaly na přelomu let 285–286 a pravděpodobně byly nadmíru úspěšné, neboť již 1. dubna 286 obdržel Maximianus titul plnoprávného císaře, augusta.[10] V duchu Diocletianovy panovnické stylizace mu bylo uděleno příjmení Herculius (Herkulský), zatímco starý císař se nazval Joviem (podle Jupitera/Jova).
Vláda
Maximianus získal správu nad západní polovinou impéria a prakticky ihned se pustil do války s germánskými kmeny Burgundů, Alamanů, Chaibonů a Herulů, jejichž vpády zpustošily rozlehlé oblasti Galie. Do roku 288 se mu podařilo porazit nejen původce konfliktu,[11] ale i Franky v čele s králem Gennobaudem a saské lupiče plenící pobřežní kraje.[12] Po návratu z tažení se počátkem roku 289 sešel na Rýně či horním Dunaji s Diocletianem,[13] aby s ním projednal Carausiovu revoltu v Británii, která oba znepokojovala. Vzhledem k absenci jiných možností uzavřel Maximianus s Carausiem dohodu, v níž ho pověřil „ochranou obyvatelstva před bojovnými kmeny“, což napětí na severozápadě načas snížilo.[14]
Na jihozápadě, v severní Africe, ohrožovaly římskou správu vpády kmenů do provincie Mauretania, nakonec se však zdejšímu místodržiteli Titu Aureliu Lituovi podařilo znovu obnovit pořádek. Na přelomu let 290 a 291 Maximianus odjel do Mediolana na druhou schůzku s Diocletianem. Předmětem rozhovorů byla tentokrát krize na některých úsecích germánské hranice, proto v roce 292 vypověděl Maximianus válku Alamanům a protáhl jejich územím od Mogontiaka až ke kasteluGuntia.[15] Vysloužil si za to (celkem již počtvrté) vítězné příjmení Germanicus maximus, jež mu na rozdíl od řady jiných císařů patřilo plným právem.[16]
Dvojvládí Diocletianus-Maximianus, založené nikoli na pokrevním poutu, ale na praktické spolupráci dvou vojevůdců, se přes všechny výhody, jež přinášelo, ponenáhlu ukázalo jako nedostatečně efektivní – říše měla ve 3. století příliš mnoho soupeřů a patřičnou autoritu u vojska měly jen osoby s císařskou důstojností. Nepodařilo se eliminovat ani uzurpátoraCarausia v Británii, ani neklid na rýnské a dunajské hranici, ani odčinit pokořující porážky na východě, jež říši uštědřili v 50. letech 3. století perštíSásánovci; navíc i vnitropolitická situace měla daleko ke stabilitě. Proto se Diocletianus rozhodl rozšířit počet císařů na čtyři, aby mohl lépe pokrýt všechny „fronty“, a systémem vazeb mezi nimi vyřešit rovněž následnickou otázku. Jedna dvojice měla v budoucnu nahradit druhou.
V březnu a květnu 293 jmenovali Diocletianus a Maximianus dva nové spoluvládce s hodností caesara – Maximianus prefekta Constantia, Diocletianus Galeria. V Maximianově případě došlo k proklamaci v Mediolanu a ihned poté byl Constantius císařem formálně adoptován. Toto uspořádání znamenalo vypovězení války odtržené Británii, kde stále vládl Carausius – znovudobytí ostrova byl jednoznačně nejdůležitější úkol, který Maximianus Constantiovi dal. V roce 296/297 utrpěly britské legie sérii rozhodných porážek a Constantius zbavil moci uzurpátora Allecta, který ještě stihl samotného Carausia zavraždit. Maximianovi, setrvávajícímu v Itálii, to umožnilo soustředit se na severní Afriku.
Pobyt v Africe
Diocletianovy lázně, jejichž stavbu zahájil císař Maximianus
V roce 297 odplul Maximianus do Mauretánie, kde podnikl výpravu proti Quinquegetanům[17] a snad také odstranil následky vzpoury blíže neznámého Iuliana.[18] Potom se odebral do Kartága, odkud vyrazil v roce 298 do Tripolska. V celé oblasti se pod jeho dozorem systematicky opevňovala hranice (limes) a stavělo ve městech.[19] Patrně ještě z Afriky bylo na Diocletianův pokyn rozpoutáno pronásledování křesťanů v západních provinciích, chronologie však není zcela jasná.[20] Nejpozději na jaře 303 zamířil Maximianus do Říma.
Abdikace
V hlavním městě proběhl za přítomnosti obou augustů 20. listopadu 303 slavnostní triumf, spojený s oslavami vicenalií (dvacátého výročí nástupu vlády), a započala výstavba monumentálních Diocletianových lázní, dodnes zčásti dochovaných na východě metropole. Dne 21. dubna 304 ohlásil Maximianus počátek sekulárních her (poslední se konaly za Septimia Severa),[21] avšak již 1. května 305 následovala abdikace ve prospěch caesara Constantia – totéž učinil i Diocletianus na východě, kde se novým vládcem stal Galerius. Předání vlády dosavadním caesarům bylo součástí Diocletianovy koncepce následnictví a Maximianus se k němu podle všeho stavěl spíše neochotně; autorita starého císaře byla však natolik silná, že se jeho vůli všichni aktéři podrobili.
Pokus o restauraci
Po své abdikaci se Maximianus stáhl do Lukánie (či Kampánie)[22] a užíval od té doby titulů senior augustus a pater augustorum (starší císař, otec císařů). Vládu v říši společně vykonávali augustové Constantius a Galerius, kteří si zvolili dva nové caesary, Flavia Severa a Maximina Daiu. Když Constantius v roce 306 zemřel, provolalo vojsko v Británii novým augustem jeho syna Konstantina Velikého (namísto Severa), což složitý systém tetrarchie nenávratně narušilo. Maximianův syn Maxentius přijal v Římě císařský titul a propukla občanská válka.
Koncem roku 306 se Maximianus odebral k Maxentiovi, který jej požádal, aby mu pomohl v nadcházející válce se Severem. Maximianus reagoval tím, že se znovu prohlásil císařem,[23] a odebral se do Ravenny, kde přijal kapitulaci Severových vojsk. Potom odcestoval ke Konstantinovi do Galie, kde se oba navzájem uznali za augusty a Konstantin se oženil s Maximianovou dcerou Faustou. Po návratu do Říma se staronový císař pokusil zbavit Maxentia trůnu, musel však uprchnout zpátky ke Konstantinovi a na konferenci v Carnuntu v listopadu 308 byl donucen podruhé abdikovat.
Smrt
Poslední měsíce svého života trávil Maximianus v Galii u Konstantina, odkud jen bezmocně sledoval prohlubující se zmatky v říši. Nakonec se rozhodl ještě jednou vstoupit do politiky a na počátku léta 310 se dal v Arelate potřetí proklamovat císařem; využil přitom Konstantinova zaneprázdnění na rýnské hranici, kde Římané sváděli těžké boje s Franky. Konstantin svého tchána oblehl v Massilii na pobřeží Středozemního moře, zajal ho a uvrhl do domácího vězení. Patrně v červenci 310 byl Maximianus nalezen ve svých pokojích oběšený[24] – zda šlo o sebevraždu či vraždu, není známé.
Poznámky a reference
↑Maxentius. In: Skutečný slovník klasických starožitností od Lubkera.
↑Maximianus. In: Skutečný slovník klasických starožitností od Lubkera.
↑Dalmatius. In: Skutečný slovník klasických starožitností od Lubkera.
↑Podle Der Kleine Pauly, sv. 3, článek Maximianus (1), München 1979, sloupec 1007, byl Maximianus do roku 303 v Africe a zahájil zde i pronásledování, podle Dietmara Kienasta, Römische Kaisertabelle, s. 273 odcestoval již roku 299 do Říma.
.jpg)
