Lvovské ghetto (německyGhetto Lemberg, polskygetto we Lwowie, v jidišלעמבערגער געטא, Lemberger geto a ukrajinskyЛьвівське гето, Ľvivs'ke heto) bylo třetí největší ghetto (po Varšavě a Lodži) zřízené německou okupační správou v roce 1941. Ghetto bylo otevřeno 8. listopadu 1941 a zaniklo v červenci 1943, Židé z ghetta byli deportováni do koncentračních táborůBelzec a Janiv.
Po pogromech se v září 1941 začalo s výstavbou ghetta.
Ghetto
Po pogromech nastoupil nový SS- und Polizeiführer ve Lvově, Fritz Katzmann.[1] Ten nařídil výstavbu ghetta nedaleko starého města, jen pár bloků od Rynku. Ghetto bylo otevřeno 8. listopadu 1941. Až 80 tisíc židů se mělo nastěhovat do ghetta, a sice do 15. listopadu 1941.[2] Čtvrť Zamarstynów (dnes Zamarcyniv) byla určena pro židovskou čtvrť, ta před válkou byla jedna z nejchudších čtvrtí Lvova. Německá policie také zahájila sérii selekcí v rámci akce nazvané "Akce pod mostem", kdy bylo zastřeleno 5 000 starých a nemocných Židů, kteří přecházeli pod železničním mostem na ulici Pełtewna (Židy nazývaným most smrti). Nakonec bylo do nového ghetta nahnáno 110 až 120 tisíc Židů. Životní podmínky v něm byly mimořádně špatné a navíc ghetto bylo silně přelidněné. Například příděly potravin přidělené Židům se podle odhadů rovnaly pouze 10 % německých a 50 % ukrajinských nebo polských přídělů.[3]
Povolení k pobytu ve lvovském ghettu
V ghettu také fungovala židovská policie, ta nosila bývalé uniformy polské policie před válkou, přičemž polský znak byl nahrazen davidovou hvězdou a novými písmeny J.O.L. na různých místech uniformy. Na policii sloužilo 500 až 750 Židů.[3]
Likvidace ghetta
Lvovské ghetto bylo jako první z ghett, která deportovala židy do vyhlazovacích táborů pod operací Reinhard. Mezi 16. březnem a 1. dubnem 1942 bylo přibližně 15 000 Židů odvezeno na nádraží v Kleparówě a deportováno do vyhlazovacího tábora Belzec. Ostatní Židé, stále žijící v ghettu, buď byli střílení, nebo pracovali pro gestapo, speciálně u nedalekého tábora Janiv.
Mezi 10. a 31. srpnem 1942 bylo deportováno až 50 tisíc židů do koncentračního tábora Janiv a později i do vyhlazovacího tábora Belzec. V samotém ghettu probíhalo rabování a popravy židů jak od Judenratu, tak i od židovské policie. Přibližně 65 tisíc Židů zůstalo v zimě bez topení a hygienických zařízení, což vedlo k vypuknutí epidemie skvrnitého tyfu.
Mezi 5. a 7. lednem 1943 bylo za městem na příkaz Fritze Katzmanna zastřeleno dalších 15 000 až 20 000 Židů, včetně posledních členů Judenratu. Z ghetta se stalo Judenlager Lemberg, neboli Židovský tábor Lvov, kde pracovalo legálně asi 12 tisíc židů ale nelegálně zde přebývaly také ženy a děti.[3] Na začátku června 1943 se Němci rozhodli ukončit existenci židovské čtvrti a jeho obyvatel. Když nacisté vstoupili do ghetta, setkali se s ojedinělými projevy ozbrojeného odporu, při nichž čelili granátům a Molotovům. Němci a jejich ukrajinští kolaboranti přišli o 9 mrtvých a 20 zraněných, většina Židů se však snažila ukrýt v dříve připravených úkrytech či bunkrech. V důsledku toho bylo mnoho budov vypáleno, aby byli Židé vylezli ze svých úkrytů. Některým Židům se podařilo uprchnout nebo se ukrýt v kanalizaci.[4]
26. června 1944 osvobodila město rudá armáda, ve městě zbylo dle Židovského prozatímního výboru ve Lvově pouze 823 Židů. Slavný přeživší ghetta byl Simon Wiesenthal, známý jako lovec nacistů.
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lwów Ghetto na anglické Wikipedii.
↑ Fritz Friedrich Katzmann. www.dws-xip.com [online]. [cit. 2023-02-26]. Dostupné online. (polsky)
↑FISCHEL, Jack R. Historical Dictionary of the Holocaust. [s.l.]: Rowman & Littlefield 453 s. Dostupné online. ISBN978-1-5381-3016-2. (anglicky) Google-Books-ID: T4LQDwAAQBAJ.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Lvovské ghetto na Wikimedia Commons
