Ludvík Tošner

Ludvík Tošner
Narození	27. července 1874 Libeň
Úmrtí	5. srpna 1916 (ve věku 42 let) Praha
Povolání	překladatel a spisovatel
Politická příslušnost	Sociální demokracie
původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Ludvík Tošner (27. července 1874 Libeň (dnes část Prahy)^[1] — 5. srpna 1916 Praha^[2]) byl český středoškolský profesor, spisovatel a překladatel. Vyučoval na gremiální obchodní škole a krátce i na českoslovanské obchodní akademii. Roku 1901 vyvolal skandál neoprávněným užíváním akademického a šlechtického titulu „PhDr. Ludvík Silvan Tošner de Simon“; nebyl však odsouzen, protože svým jednáním nezpůsobil škodu. Podílel se na činnosti sociálně demokratické strany literárními příspěvky, pořádáním odborných přednášek a (neúspěšnými) kandidaturami ve volbách. Přeložil několik cestopisů Svena Hedina, zápisky R. F. Scotta a společně s Theodorem Šmeralem první díl Marxova Kapitálu.

Život

Mládí a pedagogická činnost

Narodil se 27. července 1874 v Nové Libni čp. 49 (dnes součást Prahy)^[1] jako nemanželský syn služky Josefy Tošnerové (1839-??) původem z Loutí u Benešova;^[3] otec nebyl v matrice uveden.^[1] Jeho matka se 4. července 1882 provdala za vdovce Jana Šimona (uváděn též jako Johann Simon, 1816-1895),^[3] sluhu a zasloužilého člena dobrovolného ochranného sboru.^{[4][p 1]}

Vystudoval reálku a zemědělské oddělení techniky, kde se zaměřil na zeměpis a pomocné vědy. Roku 1895 získal místo odborného učitele české gremiální obchodní školy.^{[p 2]} V letech 1898–1901 vyučoval rovněž na Českoslovanské obchodní akademii.^[5]

Aféra s falešnými tituly

27. září 1901 byl postaven před okresní soud na Ovocném trhu pro přestupek podvodu, kterého se měl dopustit neoprávněným užíváním akademického a šlechtického titulu. Vydával se za doktora filosofie, ačkoliv nebyl promován, a nechal si neoprávněně vytisknout navštívenky se jménem „PhDr. šl. Tošner de Simon“ a šlechtickou korunkou^[6] (celým jménem byl v té době uváděn jako „PhDr. Ludvík Silvan Tošner de Simon“).^[7] Žaloba byla postavena na svědeckých výpovědích:

• Fr. E. Babánek, majitel domů na Vyšehradě, uvedl, že mu roku 1900 poslal Tošner dopis, kde se představil jako doktor filosofie a požádal o ruku jeho dcery. Babánek se na něj zeptal u domovníka, který mu sdělil, že „pan baron“ má už poměr, jedna dívka k němu pravidelně dochází a jednou ji dokonce bil. Babánek na dopis neodpověděl, ale když Tošner napsal podruhé, pozval ho na schůzku. Tošner se představil jako potomek staré francouzské šlechtické rodiny, který má zájem o nevěstu měšťanského původu. Později posílal Babánkovi další dopisy a „šlechtické“ navštívenky. Babánek, který k němu neměl důvěru, si jeho informace ověřil u poslance Březnovského a ředitele obchodní akademie Řežábka, kteří mu potvrdili, že není ani doktorem, ani šlechticem.
• Poslanec Václav Březnovský upřesnil, že si údaje ověřoval u profesora Dolejšky a zjistil, že Tošner není francouzský šlechtic, ale syn vdovy po plynárenském zřízenci Simonovi.
• Ředitel obchodní akademie Jan Řežábek vypovídal, že mu Tošner kdysi ukázal potvrzení šlechtického původu od magistrátu s cílem požádat o stipendium. Naopak na něm ocenil, že ihned po propuknutí aféry rezignoval z profesorského místa, aby nepoškodil pověst školy.
• Největší rozruch způsobil zubní lékař dr. Šmíd, který si stěžoval, že Tošner pomocí falešného šlechtictví pronikl do rodiny jeho příbuzných. Když u soudu prohlásil, že neteř s matkou nemohly přijít, protože jsou na dovolené v Opatii, odkud mu poslaly pohlednici, odpověděl Tošner, že dívka je v Praze a že s ní den předtím přijel z Vídně.^[6]

Tošner se hájil poukazem na to, že šlo jen o jeho spisovatelský pseudonym a uváděl příklady dalších spisovatelů, kteří používali šlechtická jména, aniž by je kdokoli obviňoval z podvodu.^[6]

Proces se uzavřel 24. října 1901. Jediná prokázaná „oběť“ údajných Tošnerových podvodů se za něj krátce předtím provdala a soud proto vynesl osvobozující rozsudek.^[8] Stejné stanovisko — že Tošner neužíval titulů s podvodným úmyslem — zaujal o měsíc později i odvolací soud.^[9]

V sociální demokracii

Tošner se zapojil do činnosti sociální demokracie literární tvorbou i praktickou pomocí.^[10] Pořádal a propagoval výchovné kurzy pro funkcionáře družstev,^[11] zejména peněžních.^[12] Ve volbách 1908 neúspěšně kandidoval do českého zemského sněmu v městském okrese Kutná Hora (získal 27 hlasů z 1073; vítězný Bedřich Pacák z mladočeské strany dostal 583)^[13] Neúspěchem skončila i jeho kandidatura do říšské rady ve volbách r. 1911: v městském okrese Karlín získal 1125 hlasů, zatímco František Fiedler 2372.^[14]

Závěr života

V pátek 4. srpna 1916 se zastřelil ve svém pražském bytě. Příčinou sebevraždy byla zřejmě nesnesitelná nervová choroba.^[10] Oficiální seznam ho uvádí mezi zemřelými o den později v c. k. všeobecné nemocnici.^[15]

Dílo

Ze samostatných prací napsal Několik epištol (1915) pro SDTJ. Významné byly jeho překlady:^[16]

• Sven Hedin: Po souši do Indie : Persií, Seistánem a Beludžistánem (1911)
• Sven Hedin: Tibet : výzkumy a dobrodružství v neznámé zemi (1911)
• Robert Falcon Scott: Dosažení jižní točny (1913)^[17]
• Karl Marx: Kapitál : kritika politické ekonomie, sv. 1, společně s Theodorem Šmeralem

Pro výroční zprávy české gremiální obchodní školy napsal články O měrách a vahách (1899), O soustavách měr a vah (1911), O světovém obchodě (1901) a Obchod rakouskouherský (1903).^[5]

Přispíval rovněž do Ottova slovníku naučného pod značkou Tšr.^[18]

Poznámky

1. Pražský dobrovolný sbor ochranný plnil tehdy na dobrovolném a dobročinném základě funkci dnešní zdravotnické záchranné služby. Viz např. Pražský dobrovolný sbor ochranný. Národní listy. 1909-05-10, roč. 49, čís. 128, s. 2. Dostupné online [cit. 2014-02-15]. 
2. Gremiální obchodní škola byla zřízena a udržována obchodním grémiem (společenstvem) obchodníků. Viz např. Gremium. In: OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1896. Dostupné online. Svazek 10. S. 466. a Katalog obchodního oddělení. Praha: Obchodní odbor N. V. Č., 1895. 266 s. Dostupné online. Kapitola Česká obchodní gremia (Praha), s. 149. 

Reference

1. Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených LBŇ N8 • 1872-1883, s. 42. Dostupné online.
2. Archiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u Apolináře, sign. AP Z39, s. 249
3. Archiv hl. m. Prahy, Soupis pražských domovských příslušníků, list 95 • 1816 • Šimon, Johann. Dostupné online.
4. U okresního soudu pro přestupky. Národní listy. 1895-10-02, roč. 35, čís. 272, s. 2. Dostupné online [cit. 2016-07-10]. 
5. Tošner Ludvík. In: OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1906. Dostupné online. Svazek 25. S. 605.
6. U okresního soudu pro přestupky. Národní listy. 1901-09-28, roč. 41, čís. 268, s. 6. Dostupné online [cit. 2014-02-14]. 
7. Kurs obchodních věd pro učitele pokračovacích škol obchodních. Národní listy. 1900-08-14, roč. 40, čís. 223, s. 2. Dostupné online [cit. 2014-02-14]. 
8. U okresního soudu pro přestupky. Národní listy. 1901-10-25, roč. 41, čís. 294, s. 3. Dostupné online [cit. 2014-02-14]. 
9. Potvrzený rozsudek. Národní listy. 1901-12-01, roč. 41, čís. 331, s. 4. Dostupné online [cit. 2014-02-14]. 
10. Soudruh Ludvík Tošner zemřel. Rovnost. 1916-08-08, roč. 32, čís. 365, s. 3. Dostupné online [cit. 2014-02-14]. 
11. viz Družstevník, 1909-07-20, roč. 1, č. 8, s. 69, Dostupné online pouze v prostorách NK ČR. Relevantní útržek textu se zobrazí po kliknutí na „Výtisk“ a následném vyhledání výrazu „Tošner“ v aktuálním výtisku (platí pro všechny další omezeně přístupné odkazy na této stránce).
12. Viz např. Průkopník, 1911-05-04, roč. 3, č. 5, s. 1. Dostupné online pouze v prostorách NK ČR.
13. Výsledek voleb v městských okresích král. Českého. Národní politika. 1908-02-28, roč. 26, čís. 58, s. 2. Dostupné online [cit. 2014-02-14]. 
14. Dnešní říšské volby. Národní listy. 1911-06-13, roč. 51, čís. 161, s. 1. Dostupné online [cit. 2014-02-14]. 
15. Zemřelí v Praze. Národní listy. 1916-09-06, roč. 56, čís. 247, s. 6. Dostupné online [cit. 2014-02-14]. 
16. Podle seznamu prací v NK ČR, není-li uvedeno jinak.
17. Viz záznam v katalogu NK ČR
18. Nově přibylí spolupracovníci. In: OTTO, Jan. Ottův slovník naučný. Praha: J. Otto, 1896. Dostupné online. Svazek 10.

Externí odkazy

• Autor Ludvík Tošner ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ludvík Tošner