Lidský výkal (stolice, lat. faeces; exkrement, lejno, vulg. hovno) jsou nestravitelné zbytky potravy, odloupané střevní buňky, množství střevních bakterií a ze 70 % voda. Stolice se tvoří i při hladovění.[1]
Tvar, barva a konzistence stolice se liší podle stavu trávicí soustavy, ovlivněné potravou a zdravím. Obvykle je polotuhá se slizovým obalem. Sliz (hlen) chrání stěnu střevní a zabezpečuje snadnější posouvání případné tuhé stolice. Posouvání stolice je dáno peristaltikou (ta je zprostředkována hladkými svaly ve stěně orgánů a řízena autonomní nervovou soustavou; je nezávislá na vůli). Hnědé zbarvení stolice je způsobeno žlučovými barvivy (sterkobilin – jedna z odpadních látek vznikajících odbouráním bilirubinu ve střevě). Pokud do střeva nepřichází žluč (např. při kaméncích ve žlučovodu), je stolice světlá (tzv. acholická).
Bristolská škála typů stolice
K objektivizaci konzistence a tuhosti stolice slouží Bristolská škála, která rozděluje stolice do sedmi typů.[2][3]
Typ 1: oddělené, tvrdé hrudky (bobky), podobné ořechu (obtížná pasáž)
Typ 2: tvar jitrnice s naznačeným hrudkováním
Typ 3: tvar jitrnice s rýhami na povrchu
Typ 4: tvar jitrnice či hada, vyhlazená na povrchu a poddajná
Typ 5: hladké hrudky, jasně oddělené okraje (snadná pasáž)
Typ 6: kypré částečky s členitými okraji, kašovitá stolice
Typ 7: vodnatá, bez pevných kousků, úplně tekutá stolice
Toalety znali lidé již ve starověké Indii (před asi 4500 lety), v Římě, Egyptě a Číně.
Výraz „stolice“
V medicíně se výkaly nazývají stolice. Kmen „stol“ se v obměnách vyskytuje i v mnoha slovanských a dalších indoevropských jazycích. Stolice jako termín pro označení lidských výkalů je odvozována z německéhoStuhl (stolice ve smyslu sedadlo) – Stuhlgang (vylučování stolice, původně Gang zum Stuhl, chůze na stoličku) nebo Nachtstuhl (noční výkalová stolice).
↑Screening rakoviny tlustého střeva a konečníku [online]. Národní program screeningu kolorektálního karcinomu v České republice. Dostupné online.
Literatura
DYLEVSKÝ, Ivan, DRUGA, Rastislav a MRÁZKOVÁ, Olga. Funkční anatomie člověka. Praha: Grada, 2000. 664 s. ISBN 80-7169-681-1.
HOLUB, Josef a LYER, Stanislav. Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. 4. vyd. Praha: SPN, 1992. 483 s. Odborné slovníky. ISBN 80-04-23715-0.
REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Voznice: Leda, 2001. 752 s. ISBN 80-85927-85-3.