PROFILBARU.COM

Kormorán Stewartův
	Kormorán Stewartův – bronzová morfa; (Charles Joseph Hullmandel, 1844)
Stupeň ohrožení podle IUCN
	; zranitelný
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia);
Kmen	strunatci (Chordata);
Podkmen	obratlovci (Vertebrata);
Třída	ptáci (Aves);
Podtřída	letci (Neognathae);
Řád	terejové (Suliformes);
Čeleď	kormoránovití (Phalacrocoracidae);
Rod	kormorán (Leucocarbo);
Binomické jméno
	Leucocarbo chalconotus; Gray, 1845
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kormorán Stewartův^[2] (Leucocarbo chalconotus) je druh kormorána, který se endemicky vyskytuje pouze na jihovýchodě Jižního ostrova Nového Zélandu s těžištěm výskytu v oblasti Otaga.

Systematika

O vnitřní systematice kormoránovitých vědci diskutují již celou řadu let a zařazení i fylogenetické vztahy kormorána otagského nejsou výjimkou. Kormorán Stewartův byl dlouhou dobu považován za bronzovou formu druhu Leucocarbo stewarti. Teprve rozsáhlá studie mitochondriální DNA publikovaná v roce 2016 ukázala, že se jedná o dva odlišné druhy. Co více, studie došla k závěru, že kormorán Stewartův je příbuznější s kormoránem chathamským z Chathamských ostrovů spíše než s geograficky bezprostředním sousedem kormoránem stewartským. Předpokládá se, že kormorán Stewartův a chathamský byli odděleni do samostatných linií v pleistocénu v době nízké hladiny moří, načež prapředci kormoránů Stewartových osídlili Chathamské ostrovy, čímž dali základ kormoránům chathamským.^[3]^[4]

Popis

Jedná se o statné mořské kormorány dosahující délky těla 68 cm a váhy 2,5 kg. Kormorán Stewartův se vyskytuje ve dvou morfách: bronzové (cca 70–80 % populace) a strakaté. Kormoráni strakaté morfy mají většinu opeření černé barvy, pouze břicho, hrdlo a skvrny na křídlech jsou čistě bílé. Zmíněné skvrny na křídlech při složení křídla vypadají spíše jako příčný bílý pruh. Bronzová morfa je celá černá bez bílých částí. Zobák je světle hnědý, růžový nebo šedý, duhovky jsou hnědé, nohy růžové. Kůže na tvářích obou forem je tmavě oranžová nebo fialová.^[5]

Biologie

Kormorán Stewartův se vyskytuje pouze v pobřežních oblastech Otaga (jihovýchod Jižního ostrova Nového Zélandu), nicméně podle kosterních nálezů se druh před lidským osídlením vyskytoval po celé délce východního pobřeží Jižní ostrova. Příchod Polynésanů znamenal destrukci habitatu a zavlečení krys ostrovních a polynéských psů kurī, kteří společně způsobili vymizení kormoránů z více než 90 % jejich původního areálu rozšíření.^[5]

Kormorání otagští hnízdí v koloniích na skalnatých římsách a na strmých svazích přímořských skalisek, kde dochází k minimálnímu rušení těchto ptáků. Hnízdo má podobu hromádky přírodního materiálu (trávy, chrastí, mořské řasy) slepené guánem. Hnízda jsou stavěna v bezprostřední blízkosti, jejich báze se často dotýkají svými okraji. Samice klade 1–3 vejce od května do září. Partneři se v sezení na vejcích střídají. K prvnímu zahnízdění dochází ve věku 3 let. Živí se hlavně rybami, méně i bezobratlými živočichy jako jsou krevety nebo krabi.^[5]

Druh není nijak početný, při sčítání během hnízdění v roce 2021 bylo napočteno 1,275–1,332 hnízdních párů.^[6]^[7] Někdy od přelomu milénia se populace kormoránů Stewartových geograficky i početně zvětšuje.^[8]

Odkazy

Reference

↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
↑ HUDEC, K. Soustava a české názvosloví ptáků světa. Přerov: Muzeum Komenského v Přerově, 2003. S. 18.
↑ RAWLENCE, Nicolas J.; PAUL SCOFIELD, R.; SPENCER, Hamish G. Genetic and morphological evidence for two species of Leucocarbo shag (Aves, Pelecaniformes, Phalacrocoracidae) from southern South Island of New Zealand. Zoological Journal of the Linnean Society. 2016-02-12, roč. 177, čís. 3, s. 676–694. Dostupné online [cit. 2023-02-22]. ISSN 0024-4082. DOI 10.1111/zoj.12376. (anglicky)
↑ CHAMBERLAIN, Rhys. Otago shag new species. Otago Daily Times Online News [online]. 2016-02-19 [cit. 2023-02-22]. Dostupné online. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c MCKINLAY, B.; RAWLENCE, N. J. Otago shag. nzbirdsonline.org.nz [online]. New Zealand Birds Online, 2022 [cit. 2023-02-22]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Otago shag breeding population size. www.doc.govt.nz [online]. Department of Conservation [cit. 2023-02-22]. Dostupné online. (anglicky)
↑ PARKER, Graham; HUBER, Kalinka Rexer. Otago shag breeding population size [online]. Department of Conservation, 2022 [cit. 2023-02-20]. Dostupné online.
↑ CROSSLAND, A. C. Northward expansion of the non-breeding range of Otago shag (Leucocarbo chalconotus) along the Canterbury coast towards Banks Peninsula, eastern South Island, New Zealand. S. 166–169. Notornis [online]. 2021 [cit. 2023-02-22]. Roč. 68, čís. 2, s. 166–169. Dostupné online. (anglicky)

Literatura

HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky)
HIGGINS, P. J.; MARCHANT, S., 1990. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds: Ratites to ducks - Part B, Australian pelican to ducks. Svazek 1. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 0-19-553762-9. (anglicky)
Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky)