Vývoj titulatury byl uzavřen na počátku Střední říše; nejpozději od této doby se skládala celkem z pěti jmen uvozených výsostnými znaky vypovídajícími o povaze královské moci, přičemž její součástí byly vedle tzv. serechu dvě kartuše uvozené příslušnými hieroglyfickými znaky: první sloužila pro zápis tzv. trůnního jména (jméno nisut-bitej), druhá pro zápis jména rodného (jméno Syn Reův).[5]
Hlavní královská manželka pro zápis svého jména užívala jednu kartuši. Pokud se ovšem žena stala vládnoucím panovníkem (například Hatšepsut), mohla užívat širší podobu královské titulatury. Od doby Nové říše se lze setkat s kartuší pro jména královských dětí, u nichž ovšem nejsou jasná pravidla užívání,[2] a později také s kartuší pro jméno tzv. božských manželekAmonových.[2]
Podoba a význam kartuše jsou odvozovány různě, přičemž odlišné teorie se nemusí nutně vylučovat. Může jít původně o provázek, jehož dva konce jsou pevně svázány a ukotveny dřívkem. Tak sami Egypťané kartuše vykreslovali[9] a protože víme, že uzel měl ochranný význam, byla by kartuše symbolem magické ochrany krále.[1]
Někdy je s odkazem na podobnost se symbolem šen interpretována jako symbol nekonečnosti a neomezenosti královské moci, jindy dokonce pro předpokládanou souvislost s hieroglyfickou značkou s významem „slunce“ (při soudobém vzestupu kultu slunečníhobohaRea a zavedení jména syn Reův do královské titulatury) jako symbol vlády panovníka nade vším, co je osvětlováno sluncem.[10]
↑DIJK, Jacobus van. Amarnské období a konec Nové říše. In: SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. ISBN80-7257-975-4. Kapitola 10, s. 291.
↑ASSMANN, Jan. Egypt: theologie a zbožnost rané civilizace. Překlad Barbora Krumphanzlová, Ladislav Bareš. Praha: Oikuméné, 2002. 328 s. ISBN80-7298-052-1. S. 253.
↑TAYLOR, John. Třetí přechodná doba. In: SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha: BB/art, 2003. ISBN80-7257-975-4. Kapitola 12, s. 347n.