Na rozdíl od klasického plného náboje (koule) měly tyto náboje lepenkový obal plněný olověnými kuličkami nebo sekaným olovem. Proto se také užíval termín střílet „sekaným olovem“. V některých případech mohly být náboje plněny střepy, úlomky kamenů nebo i hřebíky. Při výstřelu se obal rozpadl a kuličky nebo jiná náplň se vysokou rychlostí kuželovitě rozlétly, působíce zkázu v širokém pásu. Účinek byl podobný výstřelu z brokovnice, ale v mnohem větším měřítku. V 19. století byly kartáčové náboje zdokonaleny, plátěný obal byl nahrazen dřevěným nebo železným, což vedlo k lepší kontrole rozptylu a zrychlení palby.
Kartáčová střela měla na krátkou vzdálenost zdrcující dopad. Kartáčové střelivo pro dělostřelectvo se používalo od objevení střelného prachu. Pravidelně se využívalo až v třicetileté válce a v 18. – 19. století v pozemních i námořních válkách. Obzvláště účinná byla v napoleonských válkách proti velkým a pravidelným formacím pěchoty. Čím větší skrumáž lidí, tím větší účinek palba měla. V bitvách se používala pro rychlé rozprášení útočící pěchoty, ale pouze na krátkou vzdálenost, tedy asi 400 m.
Příklady použití kartáčových střel
V bitvě u Breitenfeldu roku 1631 měla střelba švédské armády z mušket a kartáčová palba devastující účinky na formace nepřítele.
V bitvě u Varšavy v roce 1650 použili Švédové ve vhodnou chvíli kartáčovou salvu proti přesile zastaralé polské jízdy.
