Julie Mehretuová (* 28. listopadu1970Addis Abeba, Etiopie) je americko-etiopská malířka a grafička, známá svými vrstevnatými velkoformátovými malbami. Hlavním inspiračním zdrojem Mehretuové je architektura a moderní město se zrychleným tempem života, hustě obydlenými ulicemi a dynamickými místy, jako jsou letiště nebo nádraží. Na jejích plátnech se protínají a vrství náčrtky architektonických prvků, jako jsou sloupy, fasády, portiky, stavební plány a mapy měst. Její práce se zabývá sociopolitickou historií konkrétních míst, zkoumá naše společné spojení s místem a identitou prostřednictvím abstrahovaných krajin plných složitosti. Rozdílné tloušťky linií, vrstvy barev a druhy výtvarných stop vyjadřují různé aspekty prostředí, které Mehretuová zobrazuje v abstraktní formě.
V roce 2020 ji časopis Time zařadil mezi sto nejvlivnějších osobností světa.[1]
Život
Narodila se v Addis Abebě jako nejstarší dítě etiopského univerzitního profesora a americké učitelky. Když jí bylo sedm let, rodina se přestěhovala Spojených států, aby unikla politickým nepokojům v Etiopii a teroru vojenské junty Derg. Usadili se v East Lansing v Michiganu, kde její otec vyučoval ekonomickou geografii na univerzitě.[2] Mehretuová se od mládí zajímala o kresbu a malbu a po absolvování střední školy získala bakalářský titul v oboru umění na Kalamazoo College v Michiganu. Poté strávila rok v zahraničí na univerzitě Cheikh Anta Diop v Dakaru v Senegalu, kde ji ovlivnili místní řemeslníci. [2]Do USA se vrátila na počátku devadesátých let s novým odhodláním pokračovat v umělecké kariéře.
V roce 1992 odjela do San Francisca, pracovala jako servírka a ve volném čase malovala. Získala plné stipendium na postgraduální studium malby a grafiky ve škole designu Rhode Island (RISD) v Providence. [3] Na radu svého učitele Michaela Younga kreslila stovky kreseb černým inkoustem, vytvářela jazyk abstraktních značek – rovné nebo zakřivené čáry, kruhy, kužely, oblouky, hvězdy, směrové šipky – a dávala je dohromady do skupin. V roce 1997 studium zakončila s titulem magistry umění (Master of Fine Arts). V letech 1998–1999 pracovala v rámci rezidenčního programu při Muzeu výtvarného umění v Houstonu. Na konci tisíciletí nastoupila v New Yorku na uměleckou rezidenturu v Harlemu. Zúčastnila se několika skupinových výstav a v roce 2001 měla první samostatnou výstavu v harlemské galerii Project. Získala si jméno svými abstraktními obrazy, na kterých prostřednictvím inovativní techniky vrstvení zachycovala atmosféru městské architektury. V roce 2005 se stala laureátkou prestižní MacArthurovy ceny udělované za mimořádnou originalitu a kreativitu v různých oborech činnosti.[3] V roce 2007 pracovala šest měsíců v Berlíně na zakázce pro tamní pobočku Guggenheimovy nadace. Vytvořila cyklus obrazů s názvem Šedá zóna (Grey area, 2007–2009), který byl součástí výstavy v Guggenheimově muzeu v New Yorku v roce 2010. V roce 2015 dostala medaili za umění od amerického ministerstva zahraničí. [3]
Mehretuová žije a pracuje v New Yorku se svou partnerkou, australskou umělkyni Jessicou Rankinovou. V roce 2008, během pracovního pobytu v Berlíně, uzavřely manželství. Mají dvě děti: Cade (* 2005) a Haile (*2011).
Obrazy Julie Mehretuové jsou zastoupeny ve sbírkách muzeí v řadě amerických měst: Minneapolis Institute of Art, Museum of Modern Art, Brooklyn Museum, Carnegie Museum of Art, Walker Art Center, Studio Museum in Harlem, a San Diego Museum of Art.
Tvorba
Během studií na Rhode Island School of Design Mehretuová na radu svého učitele Michaela Younga kreslila stovky kreseb černým inkoustem, vytvářela jazyk abstraktních značek – rovné nebo zakřivené čáry, kruhy, kužely, oblouky, hvězdy, směrové šipky – a dávala je dohromady do skupin. Vytvořila obrazy připomínající mapy a grafy, které naznačovaly určitý druh demografické analýzy. Dvě zajímavé kresby tužkou, obě nazvané Mapa směru migrace, datované do roku 1996, obsahují desítky buněk a kruhů překrytých šipkami ve všech směrech. Tam také začala zkoumat letecké pohledy a tyto oblasti prostřednictvím značek spojovala do útvarů, které se podobaly krajině. Tuto techniku později kombinovala s díly sestavenými z několika vrstev kresby a malby; například spojení expresivních, abstraktních značek s jemnou architektonickou kresbou. Využívala různé zdroje včetně včetně městských a architektonických obrázků, map, grafů, log, vlajek a fotografií, kterými zachycovala představu městského života z mnoha úhlů pohledu. V závěru 20. století v Houstonu začala dělat mnohem větší malby a používat architektonické kresby jako součást procesu vrstvení. Jakmile objevila počítač jako primární kreslicí nástroj, mohla vzít obrázky budov z internetu, měnit a přetvářet a kombinovat je digitálně a převádět výsledky do průhledných fólií, které promítala na plátna a kopírovala akrylovou barvou a inkoustem. Její houstonské obrazy byly šest stop vysoké a sedm stop široké.[2]
Mehretuová vešla ve známost na počátku 21. století díky velkým, vícevrstvým abstraktním obrazům s tematikou architektonických schémat a panoramat města. Patří sem například Retopistika: odpadlické vykopávky ( Retopistics: A Renegade Excavation) z roku 2001 o rozměrech 2,59x5,49 m. Z odstupu vypadá dynamicky a rušně, jako město nebo vesmír, při pohledu zblízka se rozpadá do řady jednotlivých obrazů, příběhů a událostí. [3]
K dalšímu vývoji tvorby Julie Mehretuové došlo v roce 2006 během šestiměsíčního pobytu v Berlíně. Poté, co byla nespokojená s lazurou, kterou nanesla na jeden ze svých obrazů, začala selektivně mazat své dílo, aby odhalila vrstvy kresby a malby pod nimi. [2] Série šesti obrazů Šedá zóna (Grey Area 2007–09), z nichž jeden se nazývá Vanescere (zmizení), zkoumá městskou krajinu Berlína jako historické místo, kde se přežívají stopy války a v návštěvnících mohou evokovat myšlenky na ničení, ke kterému dochází v konfliktech probíhajících v současnosti. Společnost ve válce často nemyslí na trvalé následky svých činů a vidět vzpomínky uchované po desetiletích zotavení je dojemnou připomínkou.[4]
Julie Mehretu: Mogamma (výstava Documenta 13, Kassel, rok 2012)
Kolem roku 2011 se její dílo změnilo pod vlivem událostí Arabského jara. V Invisible Line Mehretuová představuje hustě vrstvenou perspektivu New Yorku, která kombinuje historické, současné a nezastavěné architektury a pěší i letecké pohledy na město. Spojením těchto budov a pohledových linií redukuje metropoli do šedého oparu, vytváří spojení mezi architekturou a ruinami a naznačuje rozostření historie a času a hlučení mas. Mehretuová horečně pracovala na tomto obrazu během osmnácti dnů egyptské revoluce v roce 2011, kterou sledovala na živém přenosu Al-Džazíry ve svém studiu. Obraz Mogamma (2012), skládající se ze čtyř částí, byl pojmenován podle vládní budovy na náměstí Tahrir v Káhiře, která se stala symbolem vládní byrokracie. Zachycuje i další veřejné budovy a náměstí spojené s veřejnými nepokoji a protesty, včetně Meskel z Addis Abeby nebo náměstí a newyorského parku Zuccotti. Pomocí počítače digitálně upravovala architektonické obrazy, které převáděla na plátno. To jí usnadnilo práci při přechodu na velké formáty. Spolupracovala s profesionálními grafickými studiemi po celé Americe, mezi nimi Highpoint Editions v Minneapolis, Crown Point Press v San Franciscu, Gemini G.E.L. v Los Angeles a Derrière L'Etoile Studios a Burnet Editions v New Yorku. Cesta do Egypta inspirovala její obraz Káhira (2013), černobílou kresbu o rozměrech 10 x 24 stop. Obraz je prostý lidí, takže orientační body a městské scenérie zastupují společné akce jako místa minulých událostí i potenciálního budoucího odporu. Uprostřed díla je ztvárněno náměstí Tahrir, místo několika historických protestů, které během povstání v roce 2011 symbolizovaly demokracii. [5][6] Obrazy byly tmavší, rozechvělejší. Architekturu nechala zmizet, obrazy hustě pokrývaly krátké, volně kreslené čáry, vytvořené vodovým černým sumi inkoustem používaným ve východoasijské kaligrafii. V průlomovém cyklu Neviditelné slunce (Invisible Sun, 2014) se změkčené tahy štětcem, šmouhy, graffiti a skripty připomínající starověké jeskynní zářezy nebo hejna havranů spojují s typickým použitím vrstev, které přetékají přes okraj plátna.
Primárními zdroji abstrakcí Julie Mehretuové ve druhém desetiletí 21. století se staly události ze zpravodajských webů – katastrofické obrázky, nepokoje, lesní požáry nebo uprchlické tábory. Digitálně upravené zakalené, žhavě zbarvené plochy pokrývá černými čarami a šmouhami, stříkanci bílé nebo červené barvy a také vícebarevnými polotónovými tečkami, které tvoří most mezi obrazem a informací.
V jejích dílech jsou vrstvy akrylové barvy překříženy čarami vytvořenými značkami, tužkami a inkoustem. Její práce evokuje řadu analogií – od dynamiky italských futuristů a geometrické abstrakce až po abstraktní expresionisty. Ve své tvorbě často používá akryl, inkoustem, stříkací pistole, pauzovací papír.[7] Její práce štětcem částečně připomíná čínskou kaligrafii.
Pracovní postupy Julie Mehretuové jsou extrémně pomalé. Není neobvyklé, že stráví rok malováním, i když její kresby často vznikají rychleji. (Ty v menším měřítku často vznikají mezi obrazy). Mnoho děl zasychá několik týdnů.[6]
Mezi její hlavní veřejné zakázky patří nástěnná malba z roku 2009, vytvořená pro nové ústřední sídlo banky Goldman Sachs v Battery Parku v New Yorku[2] a monumentální diptych HOWL, eon (I, II) pro atrium Muzea moderního umění v San Franciscu v roce 2017. Každé plátno má rozměry 27 x 32 stop a je považováno za jedno z největších současných uměleckých děl. Je politickým komentářem k historii západní oblasti Spojených států. Základ každého díla obsahuje digitálně abstrahované fotografie z nedávných rasových nepokojů, pouličních protestů a obrazů amerického Západu z devatenáctého století. [8]
Kromě své vášně pro kreslení a malbu se Mehretuová zajímá o hudbu. V roce 2010 namalovala dvanáctidílnou panelovou akvatintu s názvem Auguries, kterou reaguje na jednu část Wagnerovy opery Zlato Rýna uvedené v Metropolitní opeře v New Yorku. Ve stejném roce hudebník Jochen Neurath složil skladbu na oslavu dokončení nástěnné malby pro Goldman Sachs, později provedl další pro výstavu Grey Area. V roce 2017 umělkyně spolupracovala se skladatelem a klavíristou Jasonem Moranem na skladbě, která stejně jako její malba zkoumá složité geografické a historické souvislosti.[9]
Výstavy (výběr)
2021: Julie Mehretu, Whitney Museum of American Art, New York a Los Angeles County Museum of Art
2015: Julie Mehretu:Obrazy a práce na papíře, John Berggruen Gallery, San Francisco
2012: Mogamma (Obraz ve čtyřech částech), DOCUMENTA (13), Kassel
2010: Julie Mehretu: Grey Area. Solomon R. Guggenheim Museum, New York
2009: Julie Mehretu: Šedá zóna. Deutsche Guggenheim, Berlín, DE
2006: Africa Remix: Contemporary Art of a Continent. Hayward Gallery, Londýn
2004: Matrix. Berkeley Art Museum, Kalifornská univerzita v Berkeley
2003: Julie Mehretu: Kresba do malby. Walker Art Center, Minneapolis
2002: Drawing Now: Eight Propositions. Museum of Modern Art New York.
2002: Julie Mehretu: Renegade Delirium. White Cube, Londýn.
2000: Pět kontinentů a jedno město. Museo de la Cludad de México, Ciudad de México.
Odkazy
Reference
↑ Julie Mehretu: The 100 Most Influential People of 2020. Time [online]. [cit. 2022-05-18]. Dostupné online. (anglicky)
↑ abcdeNAST, Condé. Big Art, Big Money. The New Yorker [online]. 2010-03-22 [cit. 2022-05-18]. Dostupné online. (anglicky)
↑ abcdHODGEOVÁ, Susie. Stručný příběh žen v umění. Praha: Grada Publishing, 2021. ISBN978-80-271-1255-5. S. 150–153.
↑ Julie Mehretu: Grey Area. The Guggenheim Museums and Foundation [online]. [cit. 2022-05-18]. Dostupné online. (anglicky)
↑ ab Julie Mehretu paints chaos with chaos – from Tahrir Square to Zuccotti Park. the Guardian [online]. 2013-06-20 [cit. 2022-05-15]. Dostupné online. (anglicky)
↑POGREBIN, Robin. Julie Mehretu’s Reckoning With Success. The New York Times. 2021-03-21. Dostupné online [cit. 2022-05-14]. ISSN0362-4331. (anglicky)
.JPG)
