Plastik. Einige Wahrnehmungen über Form und Gestalt aus Pygmalions bildendem Traume Stimmen der Völker in Liedern Abhandlung über den Ursprung der Sprache
Manžel(ka)
Caroline von Herder
Děti
Siegmund August Wolfgang von Herder Carl Adelbert von Herder Luise Stichling Emil Gottfried von Herder
Pocházel z chudých poměrů, od roku 1762 studoval v pruské metropoli Královci (Königsbergu), kde mezi jeho učiteli byl také Immanuel Kant. Přiklonil se však k vlasteneckému směru J. G. Hamanna, který zdůrazňoval city proti rozumu a věnoval se dílu německého mystika Jakoba Böhmeho.
Roku 1764 přišel jako duchovní a učitel do Rigy, roku 1769 cestoval po Francii a 1770 se ve Štrasburku setkal s o čtyři roky mladším Johannem Wolfgangem Goethem, což mělo pro oba životní význam. Z jejich přátelství vznikla skupina Sturm und Drang. Od roku 1771 se stal vrchním duchovním a dvorním kazatelem v Bückeburgu a roku 1776 se s pomocí Goethovou stal superintendentem ve Výmaru. Později přivítal Francouzskou revoluci, což rozladilo řadu jeho přátel, a nakonec se rozešel i s Goethem.
Je pochován uvnitř Kostela sv. Petra a Pavla (Stadtkirche St. Peter und Paul, hovorově Herderkirche) ve Výmaru.
Myšlenky
Byl také ovlivněn francouzským osvícenstvím, na rozdíl od univerzalistickéhoracionalismu Immanuela Kanta však přikládal velký význam národní a jazykové rozmanitosti. Ve své první významné práci O povaze a původu lidské řeči (1772) zkoumal vznik lidského jazyka vůbec a dospěl k závěru, že řeč nejspíše vznikla ne jako nástroj účelové komunikace, ale společného slavení a svátků. Jeho neobyčejně pronikavé náhledy na společenský význam řeči, na její vliv na myšlení a tudíž i na odlišnost lidských kultur dále rozvinul Wilhelm von Humboldt a navázala na ně řada jazykovědců a antropologů až do současnosti.
V jeho osobě vrcholí německé „národní obrození“, to jest plné uznání němčiny jako jazyka vzdělanosti a kultury a její emancipace z nadvlády latiny a francouzštiny, které o sto let později vedlo i ke sjednocení politickému a stalo se vzorem pro národní emancipační hnutí ve střední a východní Evropě. Národ je podle něj skupina lidí spojených společným jazykem, z něhož vyrůstá i jejich společná, ale ode všech jiných odlišná kultura, což dokládal na lidové poezii, kterou jako první sbíral a vydával (Hlasy národů v jejich písních, 1773). Zabýval se Shakespearem, dávnou poezií germánských národů, ale také poezií Starého zákona, Homérem a Eddou. Proti nekritickému obdivování řecké a latinské antiky vyzvedal středověké umění, zejména gotiku, kterou pokládal za dílo Germánů, vyzvedal však i poezii slovanských národů a předpovídal jim velkou budoucnost. Na to pak navázal romantismus a také české národní obrození.
Čeští obrozenci druhé, ofenzivní fáze národního obrození (první polovina 19. století) přijali Herderův popis Slovanů a často ho účelově upravovali. Ten jim věnuje poměrně krátké dva odstavce ve svém rozsáhlém díle Myšlenky k filozofii dějin lidstva. Jednotný národ Slovanů popisuje jako mírumilovné, krotké a zemědělsky zaměřené venkovany, kteří jsou mravní a pohostinní. Věnují se tedy nejvíce zemědělství, ale i drobným řemeslům a kultuře. Označoval je za národ, který nestojí o dobývání a nadvládu nad světem. Kvůli jejich postojům však často bývali podrobováni, a to nejdříve Franky, poté Sasy, a také Tatary. Slovany dále popisoval jako v boji statečné, ale v porobě lhostejné. A co bylo pro obrozence nejdůležitější, věřil, že Slovany čeká svobodná budoucnost, kdy si budou vládnout sami.[1]
Ačkoli si on sám uvědomoval i nebezpečí národních šovinismů a zdůrazňoval, že národy se „učí navzájem“ a jen ve spolupráci mohou dospět dál, dovolávali se ho všichni vlastenci i nacionalisté až do 20. století. Správně odhadl, že vzestup lidových vrstev a jejich vstup do politiky v demokracii posílí význam veřejné komunikace v lidovém (národním) jazyce, který bude hrát i stále významnější politickou roli.
Citáty
„Jací jsme, takové budou naše děti.“
„Život nám byl dán k práci, lásce a zušlechtění.“
„Nejstarší úděl života je něco nebo někoho milovat tak vroucně, aby člověk proto musel nenávidět jiné.“
„Knihy je třeba číst s takovou rozvahou a opatrností, s jakou byly napsány.“
„Jazyk spojil lidi v národ.“
"Klesni v prach, anebo se vyzbroj řečí!“
Dílo
Pojednání o původu řeči (1772)
Ještě jedna filosofie dějin ke vzdělání lidstva (1774)
Lidové písně (1778–1779), později pod titulem Hlasy národů v jejich písních
Ideje k filosofii dějin lidstva („Ideen zur Philosophie der Geschichte der Menschheit“, 1784–1791)
O daru jazyků při prvních křesťanských Letnicích (1794)
Herder, Johann Gottfried von a Binder, Jan, ed. Uměním k lidskosti: úvahy o jazyce a literatuře. Překlad Jan Binder. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2006. 281 s. Knihovna novověké tradice a současnosti; sv. 52. ISBN80-7298-147-1.
Herder, Johann Gottfried von. Vývoj lidskosti. Překlad Jan Patočka. V Praze: Jan Laichter, 1941. xxxiii, 469 s. Laichterova filosofická knihovna; sv. 26.
Ottův slovník naučný, heslo Herder, Johann Gottfried. Sv. 11, str. 158.
BARTH, Karl. Protestantská teologie v XIX. století. Překlad Bohuslav Vik. 1. vyd. Svazek I. – Prehistorie. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1986. 409 s. S. 305–331.
BOJDA, Martin. Herderova filosofie kultury: Herder a německé osvícenství. Praha: Togga, 2015. ISBN978-80-7476-079-2.
