Jaroslav Jan Pála (27. září1882, Přelíc – 9. března1963, Ilava) byl československý podnikatel, zakladatel elektrotechnické firmy Pála a spol., později Palaba (po znárodnění jako Bateria Slaný) a v letech 1940–1944 starosta města Slaný.
Jaroslavův otec Václav Pála (1855–1905) provozoval hostince v různých obcích poblíž Slaného, ale živnost se mu nedařila a po přestěhování rodiny do Slaného se živil jako natěrač a tovární dělník. Pálovi zplodili celkem šest dětí, kdy Jaroslav Jan byl nejstarším (jeho stejně starý bratr-dvojče utonul v předškolním věku), jeho dalšími sourozenci byli Václav (1888–po 1950), Marie (asi 1890–?), Otýlie (1896–asi 1937) a Ota (1898–1944). Velmi nuzné rodinné poměry dohnaly matku k zoufalému činu krádeže chleba, byla však přistižena a odsouzena k jednodennímu uvěznění, což pro ni znamenalo duševní otřes a skončila v ústavu pro duševně choré.[1]
Jaroslav Jan prožil velmi chudé dětství, nicméně po vychození pětitřídní obecné školy absolvoval měšťanskou školu ve Slaném, pracoval jako poslíček a vyučil se zámečníkem ve slánské firmě Bolzano Tedesco & comp., kde pracoval i jeho otec.[2] Projevoval velký zájem o literaturu, byl aktivní ve slánské knihovně[3] a projevoval silné sociální cítění, sympatizoval s tehdejší sociálně demokratickou stranou a byl členem socialistického spolku Omladina.
Zahraniční zkušenosti
Roku 1903 odešel Jaroslav Pála do Hamburku, kde pracoval jako dělník v textilce a později jako zámečník v loděnici. Zanedlouho se vypracoval na předáka zámečnického oboru, kdy vedl kolektiv šedesáti dělníků. Mimo to se stal členem krajanského spolku Svornost (působícího v Hamburku již od roku 1870)[4] a podporoval krajanské aktivity české menšiny. V Hamburku také založil rodinu, když se roku 1906 oženil s Elisabeth Nienstedt (1880–1946), která byla dcerou jeho mistra.[p 1] Rodinu brzy doplnili syn Rudolf (1907–1980) a dcera Anna (1911–1996).
Právě dcera Anna zřejmě stála za Pálovou budoucí podnikatelskou aktivitou. Ve věku čtyř měsíců totiž onemocněla mozkovou obrnou, která u ní zanechala trvalé následky. U nemocného kojence probděli rodiče Pálovi řadu nocí, přičemž Jaroslava iritovala velmi krátká (cca 30minutová) životnost tehdejších baterií v kapesních svítilnách. Z vlastní píle se začal zajímat o elektřinu a galvanické články, dokonce si v kuchyni bytu zřídil improvizovanou laboratoř, kde konstruoval a zkoušel nové typy galvanických zdrojů elektřiny.[1] Odpověděl také na inzerát nejmenované berlínské továrny na baterie, která ho angažovala jako vedoucího mistra výroby baterií. Z této firmy však po několika měsících odešel, protože nepovažoval zaměstnavatele za solidního.
V roce 1913 si Pála našel společníka Karla Dillgera a spolu založili firmu HABAFA (Hamburger Batterienfabrik). Jejich baterie zaznamenaly tržní úspěch v několika státech, továrna se do konce války rozrostla na 360 pracovníků a její výrobní kapacita ve vlastní šestipodlažní budově činila až dva miliony baterií a monočlánků různých typů. Pála také dokončil vývoj suché baterie pro kapesní svítilny, jejíž kapacita postačila na 3,5 hodiny svícení, což bylo v roce 1918 unikátní.[1]
V roce 1919 Pála poprvé navštívil nově vzniklé Československo a začal uvažovat o návratu do vlasti, byl však vázán podnikatelskými aktivitami v Hamburku. Ve Slaném si našel nového společníka Norberta Grosse a spolu založili firmu Pála a spol., továrny elektrických článků a baterii ve Slaném. Nová firma sídlila v bývalém cukrovaru na Pražském předměstí, započala činnost 1. září 1919 a zaměstnávala okolo 50 lidí.[5] Po necelém roce společník Gross z firmy odešel a Pála přeměnil firmu na akciovou společnost, kde zůstával dominantním vlastníkem. Stále však většinu času trávil v Hamburku a firmu ještě několik let řídil spíše na dálku, prostřednictvím ředitele Záruby.
Návrat do Slaného
Továrna Pála a spol.Dobová inzerce – Továrna Pála a spol., Slaný, 1927
V roce 1924 se Pálovi natrvalo přestěhovali do Slaného. Pod Pálovým přímým vedením (coby úřadujícího člena správní rady[6]) se firma začala zásadně rozvíjet, přičemž mj. začala používat komerčně jednodušší název PALABA (Pála, baterie) a jejím symbolem se stalo trojúhelníkové logo s koněm osvětlovaným žárovkou.[7] Autorem loga byl výtvarník Zdenek Rykr.
Pronajatý cukrovar brzy nestačil provozním potřebám a Pála nechal vystavět nový výrobní areál v pozdější Netovické ulici, kam se PALABA přestěhovala roku 1925. Výroba se postupně rozšiřovala, firma expandovala do zahraničí a v roce 1930 dosáhla historické výrobní mety: 5000 baterií denně.[5] Za pozornost stojí fakt, že radiostanice napájená zdroji PALABA stála za záchranou trosečníků vzducholodi Italia, kteří se v roce 1928 pokusili doletět k severnímu pólu.[3]
V reakci na tržní poptávku i na hospodářské krize pak firma rozšiřovala výrobní sortiment: kromě monočlánků a baterií to byly i svítilny, pouzdra na svítilny, startovací akumulátory a radiopřijímače pro automobily (1932), žárovky, signalizační přístroje, čistidla (1935), plynové masky a prostředky civilní obrany (1938). Mezi produkty byla například i obdoba francovky, zvaná Karmelitka.[8] PALABA se postupně rozšiřovala o další objekty[9], v roce 1932 otevřela tři vlastní prodejny v Praze, v roce 1935 vzniklo oddělení chemické výroby, v roce 1937 vlastní galvanovna a lakovna. V roce 1938 tak zaměstnávala kolem 650 lidí (podle jiných údajů až 800).
Činnost za okupace
Rozvoj firmy PALABA pokračoval i za války. Pála totiž opakovaně odmítal nabídky finančníků, aby firmu přestěhoval do Prahy, kde by dosáhl na ještě lepší kontakty, prodeje a zisk – naopak trval na tom, že zisková společnost dávající obživu stovkám lidí musí zůstat ve Slaném, aby podporovala tamní chudý region.
S podobným programem také Pála 1. září 1939 předložil veřejnosti ambiciózní rozvojový program Lepší Slaný, kde v padesátiletém časovém horizontu počítal především s rozvojem občanské infrastruktury a veřejných staveb města, jako vybudování sportovního stadionu, rozhledny a přírodního divadla. Zrekonstruovány měly být stavby radnice, divadla a plovárny. Válka znemožnila realizaci programu a dokončen byl v roce 1940 pouze Hasičský dům.[10] S tímto programem byl pak Jaroslav Jan Pála dne 25. dubna 1940 zvolen starostou města. Za jeho působení došlo k výraznému zlepšení městského hospodaření, mj. snížením zadlužení města o 3 miliony korun a navýšením městského jmění o dva miliony korun. Slaný zorganizovalo mohutné oslavy 100 let od narození Antonína Dvořáka, které probíhaly v roce 1941 a zúčastnil se jich i státní prezident dr. Emil Hácha. V době likvidace Sokola dokonce tajně odpečetil místní sokolovnu, aby mohly být vyneseny důvěrné dokumenty Sokola, a poté ji opět úředně zapečetil tak, aby německá správa neměla možnost cokoliv poznat.[11]
Pála pro Němce působil celkem důvěryhodně, přestože se příliš netajil tím, že mu sílící tlak okupační správy nevyhovuje. Vynucených režimních akcí se účastnil z titulu funkce starosty města jen v nezbytné minimální míře, na rozdíl od výrazně loajálnějšího slánského okresního hejtmana Josefa Procházky. Dařilo se mu házet do koše různá udání na české vlastence a dokonce podporoval rodiny zatčených spoluobčanů, především z řad zaměstnanců (mj. Antonína Hnátka, ředitele Palaby, kterého Gestapo zatklo 11. 2. 1943) i veřejných činitelů (z vyšetřovací vazby Gestapa vyreklamoval např. ředitele škol Chyského). Na druhou stranu byl nařčen z toho, že zavinil smrt architekta Oldřicha Smetany, protože ten při sváteční příležitosti odmítl vyvěsit protektorátní vlajku i zaplatit pokutu za tento přestupek, proto ho údajně Pála coby starosta udal jako osobu nepřátelskou Říši.
Pála byl nakonec obviněn z českého šovinismu a Zemský úřad v Praze dne 20. 1. 1944 rozhodl o rozpuštění městského zastupitelstva, starosta Pála byl zproštěn svého úřadu a řízení města byla pověřena správní komise. O poměrech hovoří i to, že hejtman Procházka i předseda komise Fiala na závěrečné veřejné schůzi městské rady hovořili výhradně německy, zatímco Pála pronesl německy jen krátký úvod a poté spustil mnohaminutový projev v češtině.
Firma PALABA v roce 1944 dávala práci 600 zaměstnancům a vyráběla 31 miliónů článků za rok.[9]
Kauza Lidice: počátek
Ve zjitřené atmosféře po atentátu na zastupujícího protektora Heydricha (27. května 1942) přišel dne 3. června 1942 na stůl ředitele Pály strojem psaný dopis s adresou P. T. firma Pala, akc. společnost ve Slaném, Andulka, závodní číslo 210, a to s následujícím textem: „Drahá Aničko, promiň, že Ti píši tak pozdě, a snad mě pochopíš, neb víš, že mám mnoho práce a starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dnes jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak již se neuvidíme. Milan“
O okolnostech dopisu panují rozpory: podle některých tvrzení dopis otevřel některý z pracovníků kanceláře a odbavil ho pro ředitelství jako běžnou úřední poštu (dopisů chodily desítky až stovky denně, jejich otevírání měli na starosti úřední sluhové Čermák, Kozák nebo Marek a jejich vyřizování prováděli ředitelé Hnátek, Jakubka nebo Pála mladší, výjimečně sám J. J. Pála), podle jiných Pála dopis otevřel osobně. Každopádně nechal zatelefonovat na četnickou stanici a četník, který se dostavil, se domníval, že jde o obyčejný milostný dopis – Pála však zřejmě dopis považoval za provokaci Gestapa (protože milostný dopis se obvykle nepíše na psacím stroji a s adresou na firmu)[11] a údajně též prohlásil: „Už abyste ho měli, abychom konečně měli klid.“ – toto tvrzení však Pála při pozdějším výslechu popřel; též popíral, že by požadoval předání dopisu gestapu.[12] Poté, co dopis obdrželo Gestapo, následoval výslech adresátky – 19leté Anny Maruščákové (též psáno Maruszczáková[p 2]), na základě kterého dospěli vyšetřovatelé gestapa k závěru, že oním „Milanem“ je Josef Horák, československý důstojník původem z Lidic, který utekl v roce 1939 z Protektorátu. Velmi rychle byl však vypátrán skutečný autor: Václav Říha, který se tímto způsobem snažil zbavit své milenky. Z neznámého důvodu Říha při výslechu tvrdil, že Josefa Horáka opakovaně potkal v lese. Gestapo tak jeho tvrzení použilo jako záminku k rozpoutání masakru.[1]
Nejstarší dohledaná publikace, která vychází mj. z výslechů zainteresovaných osob, byla vydána v roce 1945 Ministerstvem vnitra.[13]Jaroslav Andrejs, který ve svých knihách podrobně zdokumentoval okolnosti atentátu na Heydricha, se v první verzi, kterou vydal roku 1947 pod pseudonymem Jan Drejs a názvem Za Heydrichem stín, o roli J. J. Pály ještě nezmiňuje.[14], až v rozšířené verzi Smrt boha smrti z roku 1998 již Pálově podílu na tragédii věnoval celou stránku, zdroje však udává stejné jako v díle z roku 1947.[15] Novější zdroje (vycházející kromě komunistických archivů i ze svědectví zainteresovaných osob nebo z dopisních materiálů) však popisují podíl Jaroslava Pály na lidické tragédii rozdílně[16][17][18]
Odsouzení a závěr života
Ihned po vypuknutí Pražského povstání, 6. května 1945, komunisty ovládaný Revoluční národní výbor zabral jeho továrnu i jejich rodinnou vilu a Pálu nechal zatknout četnictvem. Při vyšetřování opakovaně popíral, že by byl strůjcem lidické tragédie. Stejně tak i dokumenty a svědectví zatčených členů Gestapa dokazovaly, že inkriminovaný dopis neměl s Lidicemi nic společného. Tyto důkazy ve prospěch Pály se však nikdy nestaly součástí soudního spisu, zůstaly pouze v dokumentech Státní bezpečnosti.[11] Pála věřil, že soudní proces skončí jeho osvobozením.
Před Mimořádný lidový soud v Praze byl Pála postaven až 30. dubna 1947, dva dny před ukončením existence těchto nestandardních justičních instancí. Spolu s bývalým velitelem četnictva Václavem Ctiborem (prokázaným konfidentem Gestapa, jemuž byl za odměnu snížen jeho trest) byli obžalováni, že v srpnu 1942 udali německé státní policii arch. Oldřicha Smetanu a zavinili tak jeho smrt. Pála sám pak byl obžalován, že „podporoval a propagoval nacistické hnutí, a to jako člen různých spolků, pěstujících spolupráci s Němci, zejména pak zvyšováním výroby ve svém podniku“ a že zavinil smrt Anny Maruszákové a Václava Říhy. Pála se hájil mj. tím, že se obával provokace německé konkurence a že věřil, že četnictvo nepodnikne nic, co by mohlo mít nepříznivé následky.[19] – v inkriminované době totiž jeho firma čelila opakovaným intrikám ze strany konkurenční firmy Hans Wegener, jejíž majitel coby konfident Gestapa usiloval o převzetí kontroly nad Palabou.[20] Proti Pálovi tehdy přímo vypovídali jen dva svědci: bývalý četnický strážmistr (nyní příslušník StB) František Vybíral a spoluobžalovaný Václav Ctibor. Soud uvedl, že zmiňovaný milostný dopis se netýkal zájmů jeho firmy a měl být adresátce předán – a i kdyby se mu v době heydrichiády zdál podezřelý, mohl ho podle názoru soudu zničit, protože se nejednalo o dopis doporučený.[5]
Rozsudek byl vynesen 2. května 1945, Ctibor byl odsouzen na dvacet let odnětí svobody (z vězení byl propuštěn již v roce 1955) a Pála na doživotí, s propadnutím 2/3 majetku.[1] V roce 1955 mu byl trest při amnestii snížen z doživotí na 25 let (tzn. se započtením vazby do roku 1970).
Postupně byl umístěn ve věznicích Bory (od 27. května 1947), Valdice (od 23. září 1951), Ilava (od května 1952) a Leopoldov (přechodně 1960/1961). Ve vězení byl šikanován například tím, že mu nebylo umožněno si s návštěvou dopisovat (byl přitom již zcela hluchý) a korespondence mu byla úmyslně zadržována po několik týdnů.[11]. Sám se však choval řádně – jak zdůraznil ve své žádosti o prominutí zbytku trestu z 18. 7. 1957, nikdy nebyl disciplinárně trestán, podal deset zlepšovacích návrhů, daroval peníze na penicilin pro nemocného spoluvězně nebo dokonce daroval krev. Jeho zdravotní stav se však zhoršoval, náčelník vězeňské nemocnice v Ilavě dne 30. 3. 1962 konstatoval, že odsouzený Pála je ve svých 80 letech téměř slepý, hluchý, chudokrevný a neschopný práce – paradoxně však také dodal, že jeho propuštění nedoporučuje, protože Pála je buržoazního původu a mohl by pokračovat v trestné činnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 tak 12. 12. 1962 dospěl k závěru, že „zdravotní stav odsouzeného není natolik závadný, aby mu mohl být prominut zbytek trestu.“ K předčasnému propuštění tak nedošlo ani přes opakované žádosti invalidní dcery Anny (včetně žádosti presidentu Klementu Gottwaldovi o udělení milosti formou snížení trestu), která poukazovala na společensky prospěšný předválečný život otce, který se vypracoval z vpravdě proletářských kořenů.[1]
Zemřel ve věznici v Ilavě, urna s jeho popelem byla uložena na slánském hřbitově po roce 1989, neoznačená, v rodinném hrobě.
Osudy členů rodiny
Manželka Elisabeth se nikdy příliš nenaučila česky a nová domovina jí k srdci nepřirostla, přesto manžela přemlouvala, aby s ohledem na svůj horšící se zdravotní stav nebral funkci starosty. Před koncem války prodělala mrtvici, po válce již prakticky nevnímala okolí a po Novém roce 1946 zemřela.[11]
Syn Rudolf byl vychováván jako nástupce majitele firmy. Po vystudování obchodní akademie v Hamburku ještě absolvoval chemickou školu a v továrně svého otce pak vedl chemickou výrobu. Spolu s ním byl v roce 1945 zatčen pro podezření z kolaborace, to se ale ukázalo jako neopodstatněné a Rudolf Pála byl po třech měsících propuštěn. Pracoval pak v Kralupech nad Vltavou jako dělník.
Dcera Anna byla po mozkové obrně invalidní, přesto pracovala jako administrativní síla. Po roce 1945 se marně pokoušela o osvobození svého otce.[3]
Další osudy firmy Palaba
Dne 6. května 1945 byla továrna PALABA znárodněna. V roce 1946 byl zřízen národní podnik (později státní podnik) Bateria a produkce se dále rozvíjela. Po roce 1990 upadla firma do odbytových potíží, které postupně řešila. Protože její činnost již mnohdy nesouvisela s výrobou baterií, navrátila se v roce 1993 k názvu Palaba a. s. V roce 1997 byla restrukturalizována a rozdělena na Nástrojárnu Palaba s.r.o.[21] a Bateria Slaný CZ s.r.o.[22][23]
Výstava
V roce 2017 uspořádalo Vlastivědné muzeum ve Slaném a město Slaný výstavu s názvem Továrník Pála a Lepší Slaný.[24] K výstavě byl vydán katalog.[5]
↑ Vývoj průmyslu ve Slaném. Národní listy (Příloha Slaný a okolí). 22. 10. 1927, s. 2 a 4. Dostupné online.
↑NIKEL, Zbyněk. Jaroslav Jan Pála – the Czech electrical engineer, entrepreneur, inventor, and innovator of galvanic cells [online]. Praha: POSTER 2016 - 20th International Student Conference on Electrical Engineering, 2016-05-24 [cit. 2017-11-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-01. (anglicky)
↑NIČ HUSÁROVÁ, Kateřina. Ze slánského starosty a továrníka vězněm. Kladenský deník.cz [online]. 2017-06-04 [cit. 2024-06-13]. Dostupné online.
↑LOUDA, Vlastimil. LIDICE – Čin krvavého teroru a porušení zákonů i základních lidských práv [online]. Praha: Ministerstvo vnitra ČSR, 1945 [cit. 2022-10-27]. Kapitola Záhadný dopis ve Slaném, s. 26. Dostupné online.
↑DREJS, Jan. Za Heydrichem stín. Praha: Naše vojsko, 1947. Kapitola Německá pomsta, s. 289–294.
↑ANDREJS, Jaroslav. Smrt boha smrti. Brno: Jota, 1998. ISBN80-7217-011-2. Kapitola Předehra, s. 270.
↑ Komunisté ho neprávem odsoudili za vypálení Lidic. Nalezené dopisy přinášejí nový pohled na jeho osud. iROZHLAS.cz [online]. Český rozhlas [cit. 2022-10-27]. Dostupné online.
↑ŠIŠKA, Miroslav. Dopis pro Aničku se stal osudem továrníka Pály. Označili ho za viníka lidické tragédie. Novinky.cz [online]. 2018-06-10. Dostupné online.
↑ Jaroslav Jan Pála ( ) Zdeněk Víšek. adoc.pub [online]. [cit. 2022-10-27]. Dostupné online.
![[2]](https://zpravy.idnes.cz/foto.aspx?c=A120608_161055_domaci_jw&foto=MBB43b609_maruscakova_riha.jpg){kind=link}
