Herní hudba (nebo také videoherní hudba) je taková hudba, jež je určená výhradně pro potřeby videoher nebo počítačových her. Tento žánr původně začínal jen jako směsice jednoduchých monotónních melodií na syntetizátorech8bitovýchkonzolí, z nichž se vyvinul styl chiptune, až dorostla do kvality porovnatelné k filmové hudbě s tím, jak se zvyšovala kvalita zvukových systémů v kybernetice.
Hudba ve hrách je dvojího druhu podle původu: originální dílo, nebo převzaté na základě licence.[1]
Časem dala hudba do her vzniknout příležitostem ke vzdělávání i k zaměstnání, dále pro ni vznikla různá ocenění a herní hudba se též objevila i na hudebních nosičích, které se běžně prodávají. Od přelomu tisíciletí se také začaly běžně konat koncerty videoherní hudby.[2]
Dějiny
Hudba do her se poprvé objevila v 70. letech v době tzv. „zlatého věku arkádových her“ u konzolí druhé generace. Tehdy byla distribuována na kazetách nebo gramofonových deskách, ale možnosti využití byly tehdy i s ohledem na vysoké pořizovací ceny omezené, snad pouze u velkých herních automatů, ale existovalo vysoké riziko poruchovosti. Přesto hry s hudbou na kazetách existovaly, například Journey.
Mnohem spolehlivějším a levnějším způsobem ozvučení hry hudbou bylo využití existujících čipů, které měnily impulzy z programu na analogový zvuk speakerem, jenž se využíval jako výstup pro ostatní zvukové efekty ve hře (skákání, střelba, nárazy, apod.). Jeden z prvních pokusů o takovou implementaci hudby byla japonská hra Gun Fight, která však obsahovala pouze úvodní melodii od Tomohira Nišikada[3] Nevýhodou však byla monotónnost, repetitivnost, a v případě prvních her také nemožnost nechat hrát hudbu jinde než mezi jednotlivými úrovněmi či na začátku a na konci hry. První hrou, kompletně ozvučenou hudbou, se stala až legenda Space Invaders z roku 1978, která znamenala v tomto ohledu revoluci ve videoherním průmyslu, přestože hudba byla ještě renderovaná jen čtyřmi basovými tóny, jež se opakovaly pořád dokola a dynamicky reagovaly na vývoj.[4] První hrou s plnohodnotným melodickým hudebním pozadím byla až Rally-X z roku 1980, která měla v sobě zakódovanou jednoduchou 8bitovou melodii, přehrávanou ve smyčce.[5] Tehdy však byla implementace hudby do herních zařízení i tak obtížná a objevovala se spíše jen ve velkých automatech. Některé stroje jako Atari 2600 umožňovaly přehrát zvuky jen na dvou kanálech. Kromě toho si na hudbu musely videoherní společnosti začít najímat hudební skladatele, protože na zakódování komplexnějšího hudebního díla už programátor bez zkušeností se skládáním hudby nestačí. I proto byla hudba ve hrách spíše ještě raritou.
To se změnilo, až když se konzole s procesorem Motorola 6800 začaly distribuovat s přídavným programovatelným zvukovým čipem Yamaha, jenž umožnil přehrávat 8bitovou monotónní hudbu na více kanálech, někdy až na osmi. První takto vybavenou hrou byl Carnival z roku 1980, jež za pomocí čipu AY-3-8910 přehrávala na pozadí 8bitovou verzi klasického díla Sobre las Olas od mexického skladatele Juventina Rosy.[6] Dalším posunem byla hra Frogger, jež v sobě obsahovala do té doby nevídaných 11 hudebních skladeb.
Na malých domácích konzolích se hudba objevila poprvé až s uvedením konzole ColecoVision v roce 1982, jež umožnila přehrávat zvuky a hudbu na čtyřech kanálech. Mnohem významnější však bylo uvedení konzole Famicom v roce 1983, lépe známé jako NES, jež umožňovala dle technologie pulzně kódové modulace přehrávat hudbu a zvuky na jednom z pěti kanálů. Její konkurent Commodore 64 nabídl jako jeden z prvních funkci filtrování a také první pokusy o přehrávání polyfonních melodií – 4bitová hudba na čtvrtém kanálu. Takováto vylepšení však narážela u většiny her na nejeden problém, a to ten, že hudební a čistě zvukový systém nebyl od sebe oddělený. Zvuky musely velmi často používat kanály, jež používala i hudební stopa, takže pro přehrání zvuku bylo nutné u dané hudby vypnout její přehrávání. Tím se hudba často kouskovala.
↑ROGERS, Scott. Level Up! The Guide to Great Video Game Design. [s.l.]: John Wiley & Sons, 2014-04-16. Dostupné online. ISBN9781118877197. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Distant World: International Final Fantasy Concert Series [online]. Ffdistantworlds.com [cit. 2011-05-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-09-23.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Collins, K., From Pac-Man to pop music: interactive audio in games and new media, Ashgate, s. 2, 2008, ISBN0-7546-6200-4
↑Gaming's most important evolutions, Gamesradar, 2010. Dostupné na www.gamesradar.com
↑Collins, K., Game sound: an introduction to the history, theory, and practice of video game music and sound design. MIT Press. s. 12. 2008. ISBN0-262-03378-X.
↑"The Sound of Music", Computer Gaming World (č. 49), červenec 1988, 8. díl
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu herní hudba na Wikimedia Commons