Friedrich Mandl (1933–1937) Gene Markey (1939–1941) John Loder (1943–1947) Teddy Stauffer (1951–1952) W. Howard Lee (1953–1960) Lewis J. Boies (1963–1965)
Narodila se ve Vídni do zámožné židovské rodiny. Otec Emil Kiesler (1876–1935) byl ředitelem banky, matka Gertrude, rozená Lichtwitzová (1894–1977) pocházela z budapešťské aristokratické rodiny a byla koncertní pianistkou. Předkové matky pocházeli z Moravy.[2][3][4] Hedwig dostala velmi dobré vzdělání, učila se na klavír, chodila do baletu, mluvila třemi jazyky. Přitom se u ní projevovalo i technické nadání. Po skončení střední školy se zapsala na studium herectví na škole Maxe Reinhardta v Berlíně. Po několika krátkých filmech byla oslovena do hlavní role Machatého filmu Extase, který se pro její kariéru stal přelomovým. Krátce po natočení filmu se Hedwig provdala.
Prvním manželem byl o třináct let starší německý průmyslník a zbrojařský magnát Friedrich Mandl. Byl chorobně žárlivý, často tropil scény a dal svoji manželku neustále střežit. Snažil se z celého světa skoupit všechny kopie Machatého filmu Extase. Hedy se toužila ze svého zajetí dostat. Nakonec v převlečení za služku a s bohatou kolekcí šperků vycestovala do Francie a v r. 1937 se nechala na dálku rozvést.[2][3] Ve třiadvaceti letech se vydala do USA. Byla hvězdou první velikosti, ale opravdového úspěchu dosáhla pouze ve filmu Samson a Dalila z roku 1949. Podle její tváře byla vytvořena Sněhurka v kresleném filmu Walta Disneyho, byla předlohou pro Kočičí ženu.[2]
Během svého života byla Hedy Lamarrová šestkrát vdaná a kromě toho prožila mnoho mileneckých vztahů. Se třetím manželem, hercem Johnem Loderem, měla dceru Denise a syna Anthonyho. Se druhým manželem adoptovali syna Jamese, kterého však ve dvanácti letech dala na vychování jiné rodině.[2] Se svým pátým manželem W. Howardem Lee se přestěhovala do Texasu a stala se opět ženou v domácnosti. S jeho finanční podporou vybudovala horskou chatu po vzoru Alpských chat v Rakousku v americkém středisku Aspen v Coloradu. Po rozvodu o vše přišla a byla nucena se vzdát i této nemovitosti.
Hedy Lamarrová byla velmi inteligentní žena se zájmem o techniku. Vedle své herecké kariéry se věnovala řešení různých technických problémů a je autorkou několika vynálezů. S podporou svého bohatého přítele, majitele letecké továrny Howarda Hughese, navrhla lepší konstrukci křídel letadel. Vylepšila světelné semafory, vymyslela rozpustné šumivé tablety Coca-Coly, svítící obojky pro psy nebo také krabici, z níž se dají postupně vytahovat papírové kapesníky. Jejím největším a nejznámějším vynálezem byl v roce 1941 systém pro tajnou komunikaci, princip tzv. rozprostřeného spektra s přeskakováním kmitočtů (anglicky Frequency Hopping Spread Spectrum; FHSS).[2] V průběhu 2. světové války také kromě vynálezů pomáhala propagovat válečné dluhopisy americké armády.
V roce 1998 použila softwarová společnost Corel na obal a propagaci svého grafického programu Corel DRAW 8 překreslenou fotografii Hedy Lamarrové, ale bez svolení. Z následného soudního sporu si Lamarrová odnesla 200 000 dolarů.
Filmovat začala už v šestnácti letech ve filmových studiích ve Vídni, kde během dvou let natočila čtyři filmy, převážně epizodní role. V roce 1932 ji obsadil český režisér Gustav Machatý do filmu Extase, který svými erotickými scénami vyvolal senzaci a přinesl Hedwig světovou slávu.[2][3][5] V tomto progresivním a stylově vyhraněném filmu hrála několik minut nahá, a rovněž poprvé inscenovala ve filmu ženský orgasmus.[6] To byl pro tehdejší společnost takový šok, že film odsoudil mj. papež Pius XII. a Adolf Hitler ho dokonce zakázal. Ve většině kopií (amerických i evropských) byly vybrané scény s nahou herečkou vystřiženy.
Smlouva s MGM
Vzhledem ke svému židovskému původu se rozhodla v roce 1937 uprchnout, nejprve do Londýna, později do USA. Producent Louis B. Mayer se v té době snažil najmout všechny herce, kteří prchali z nacistického Německa a oslovil také Hedy Lamarrovou (tehdy ještě Hedy Kiesler). Mayer jako tehdejší šéf filmové společnosti Metro-Goldwyn-Mayer (MGM) měl o angažmá zájem. Nabídl jí týdenní gáži 125 dolarů, kterou odmítla. Na lodi po cestě do USA okouzlila Mayera natolik, že jí nabídl gáži 600 dolarů a smlouvu na sedm let. Vymyslel pro ni také nové umělecké jméno Hedy Lamarr a angažoval ji do několika filmů.[2] Prvním filmem, který natočila v Hollywoodu pro studio MGM, byl snímek Alžír (1938). Později hrála v několika dramatech, nicméně dostávala role i v podřadných filmech, jako byl snímek White Cargo (1942). Po válce opustila studio MGM a natočila několik ambiciózních dramat, jako Záhadná žena (1946) a Dishonored Lady (1947). Obrat v kariéře nastal poté, co ji oslovil režisér a producent Cecil B. de Mille pro připravovaný velkofilm Samson a Dalila.
Samson a Dalila
Ve snímku Samson a Dalila (1949) dostala roli svůdkyně, ale ta byla jenom posledním vzepětím před definitivním úpadkem. Z pohledu její kariéry byl film natočený podle biblických námětů trhákem, další nabídku legendárního režiséra a producenta Cecila B. de Milla však Hedy Lamarrová odmítla. Film byl oceněn dvěma Oscary, za výpravu a kostýmy, a byl nominován v dalších třech kategoriích: kamera, speciální efekty, hudba. V roce 1954 se Lamarr rozhodla realizovat epický historický film, se kterým chtěla zopakovat úspěch Samsona a Dalily. V Itálii začala pracovat na produkci filmu Eternal Feminas společně s Georgem Ulmerem. Ten od projektu odstoupil, scénář byl upraven a dokončen pod názvem L'amante di Paride (Loves of Three Queens). Lamarr ve filmu hraje trojroli tří královen, které podlehnou vábení lásky a obětují se pro ni. Snímek byl komerčním propadákem a znamenal téměř definitivní konec kariéry. Svou filmovou kariéru ukončila v roce 1958.[3]
Elektrotechnika
Kopie patentu na tajný komunikační systém
Její manžel Friedrich Mandl ve svém domě hostil četné významné armádní důstojníky a zbrojní odborníky, kteří otevřeně diskutovali o různých vojenských problémech. V té době právě zkoušeli nový systém dálkového řízení torpéd pomocí rádiových signálů. Problémem byla ochrana signálů proti odposlechu a rušení. Jako hostitelka byla přítomna u těchto rozhovorů mladá Mandlova žena. Nikdo nepředpokládal, že by mladá kráska mohla mít o odborné řeči zájem nebo jim rozumět. To byl velký omyl, mladá paní o problém zájem měla a později přišla s vlastním vynálezem. Pokud se bude nosná frekvence signálů nepravidelně v krátkých intervalech měnit, nebude odposlech možný. Musela být ještě vyřešena synchronizace ladění vysílače a přijímače.[2]
V letech 1923–1925 George Antheil pro film Mechanický balet složil hudbu pro 16 mechanických klavírů (pianol), které měly hrát synchronně. Ve spolupráci s Hedy Lamarrovou v roce 1940 tento princip oprášil a spolu dospěli k představě radiotechnické přenosové cesty, u níž by se synchronně, pomocí děrné pásky, přelaďoval jak vysílač, tak přijímač. Postup, kdy při přenosu informací se vysílač a přijímač synchronně přelaďují na další a další frekvence a který je znám pod zkratkou FHSS (Frequency-hopping-spread-spectrum), tedy zvláštní druh modulace odolné proti odposlechu, si Antheil a Lamarrová nechali patentovat v roce 1942, přičemž svůj vynález dali bezplatně k dispozici americkému námořnictvu. Podle jejich představ se měl používat k navádění řiditelných torpéd.[7][3]
Americké námořnictvo ale během války vynález obou umělců nevyužila a teprve v roce 1959, když vypršela patentová práva, se myšlenky ujala americká elektrotechnická firma Sylvania Electronic Systems Division a v přísném utajení, neboť se jednalo o vojenský projekt, vyvinula sdělovací systém s přeladitelnou nosnou frekvencí. Pochopitelně již nebyl řízen děrnou páskou, ale využíval tranzistorové obvody. Poprvé byl „bojově“ nasazen za karibské krize v roce 1962 a uvolněn pro civilní použití až v polovině 80. let. Právě včas, aby se mohl podílet na vzniku družicových komunikačních sítí (satelitních telefonů). Dnes se systémy FHSS široce používají a tvoří nedílnou součást IT (sítí Wi-Fi a systémů Bluetooth). Tento přenos nalezneme u GPS satelitů, satelitní televize a v sítích mobilních telefonů.[2][3] Za svůj vynález nikdy nedostali ani cent. Nicméně hollywoodská filmová hvězda se alespoň dočkala morální satisfakce. V roce 1997 bylo Hedy Lamarrové, snad jako jediné herečce v historii, uděleno v USA čestné uznání za zásluhy o rozvoj elektrotechniky.[2][5]
Pozdní život
Po posledním rozvodu v roce 1965 se stáhla do ústraní a žila až do konce života sama na Floridě. Těžce snášela postupnou ztrátu své bývalé krásy, trpěla depresemi, ztrácela zrak. V průběhu šedesátých let Lamarrová propadla drogové závislosti a snažila se uchovat si svou mladistvou krásu pomocí série plastik. Pozdější plastiky její vzhled spíše zhoršily, Lamarrová se stáhla z veřejného dění a žila skromným a uzavřeným životem. Odloučila se také od svých dvou dětí. Hedy Lamarrová zemřela ve spánku v roce 2000 v 85 letech. Syn Anthony na její přání nechal rozptýlit její popel na centrálním hřbitově ve Vídni.[3][5]
Galerie
Propagační foto, počátek 30. let
ve filmu Ziegfeld Girl (1941)
S Clarkem Gablem ve filmu Comrade X (1940)
V roce 1943
V roce 1939
Ve filmu White Cargo (1942)
V komedii Lets Live a Little (1945)
Ve filmu Samson a Dalila (1949)
V první americké roli, film Alžír (1938)
Výstavy
Lady Bluetooth. Hedy Lamarr, Das Jüdische Museum der Stadt Wien, Vídeň, 27. listopad 2019 - 10. květen 2020, kurátorka: Andrea Winklbauer[8]
Citáty
„
Kterákoli dívka může vypadat překrásně. Stačí, když bude klidně stát a tvářit se přihlouple.
“
„
Uspět v byznysu, vědě a politice je pro ženu lehčí v Americe než v Evropě.
1950 A Lady Without Passport (režie Joseph H. Lewis)
1951 My Favorite Spy (režie Norman Z. McLeod)
1954 Eternal Feminas (režie Marc Allégret, Edgar G. Ulmer)
1957 The Story of Mankind (režie Irwin Allen)
1958 The Female Animal (režie Harry Keller)
Obraz v umění
V roce 2008 byla v jednom z newyorských divadel uvedena hra Frequency Hopping založená na příběhu Lamarrové a Antheila. Hru napsala a nastudovala Elyse Singer a scénář získal cenu za nejlepší novou hru o vědě a technice v rámci projektu STAGE podporujícího spolupráci mezi umělci a vědci.
V roce 2016 byla Lamarrová ztvárněna ve dvou představeních pro jednoho herce na newyorské scéně: HEDY! The Life and Inventions of Hedy Lamarr a Stand Still and Look Stupid: The Life Story of Hedy Lamarr.
↑ROBERTSON, Patrick. Film Facts. New York: Billboard Books, 2001. Dostupné online. S. 66.
↑STRÁNSKÝ, Petr. Historie Wi-Fi: od FHSS k bezdrátu [online]. Svět hardware, 2009-10-02 [cit. 2018-12-04]. Dostupné online.
↑ Lady Bluetooth. Hedy Lamarr | Jüdisches Museum Wien. www.jmw.at [online]. [cit. 2019-11-30]. Dostupné online.
↑Kalliope Austria, Frauen in Gesellschaft, Kultur und Wissenschaft | Nicht nur Musen [online]. Bundesministeriums für europäische und internationale Angelegenheiten [cit. 2023-08-14]. Dostupné online. (německy)
↑ Tomáš Loužný: Extáze. www.meetfactory.cz [online]. [cit. 2023-08-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-08-14.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Hedy Lamarrová na Wikimedia Commons
.png)
_02.png)
.jpg)
