Gabriel Cornelius Max (23. srpna1840Praha-Nové Město[1] – 24. listopadu1915Mnichov[2]) byl česko-německý malíř. Většinu tvůrčího života strávil v Mnichově, kde dokončil studium a později vyučoval na malířské akademii. Pro jeho díla jsou typické citově nabité a psychologicky propracované postavy, vyzařující pocity lítosti a soucitu. Malby mají romantickou atmosféru a mystický nádech, nejsou zcela realistické. Namaloval i několik obrazů opic a řadu ilustrací. Inspirovala ho především vlastní fantazie. Ve své době byl mezinárodně uznávaný a velmi oblíbený i v Praze. Zabýval se darwinismem a spiritismem. Zanechal po sobě rozsáhlou vědeckou sbírku, zahrnující mimo jiné asi 500 lebek z různých světadílů (dnes uložena v mannheimském muzeu REM).
Život
Pocházel z rodiny sochaře Josefa Maxe, jeho matka byla dcerou sochaře Schuhmanna. V dětství ve volném čase obkresloval obrazy Führicha a Cornelia;[3] později se bavil zpodobňováním rázovitých postav z pražského podsvětí.[4] Roku 1855 mu zemřel otec a Gabriel se zapsal na pražskou malířskou akademii, kde studoval ve třídě prof. Eduarda von Engertha. Odtud přešel na Akademii do Vídně k profesoru Christianu Rubenovi. Tam na sebe upozornil velkým talentem a originalitou. Po určité době strávené v Praze se rozhodl odcestovat za dalším studiem do Paříže. Cestou se zastavil na Akademii v Mnichově, kde již zůstal. Dokončil tam studium u profesora Carla Pilotyho (1863–1867). V roce 1869 si otevřel vlastní ateliér a roku 1879 byl na Akademii jmenován profesorem historické malby. K jeho žákům patřil např. Georgios Jakobides[3][5] nebo Jakub Schikaneder.
Měl chmurnou, samotářskou povahu. Většinu času trávil v ateliéru.[3] Byl známý svou důkladností a svědomitostí.[6] Říkalo se o něm, že se někdy i několik hodin dívá na nedokončený obraz, aniž by se ho dotkl, aby si promyslel další postup. Ačkoliv žil v ústraní, měl v uměleckých kruzích řadu dobrých přátel a patřil k nejpopulárnějším mnichovským umělcům.[3] Byl oblíbený i v Čechách; Jan Neruda jej v Národních listech roku 1875 označil za geniálního umělce, mistra techniky a miláčka pražského publika (i když v další části fejetonu mu vytýká některé konkrétní nedostatky právě dokončených obrazů).[7] Účastnil se výročních výstav v Rudolfinu,[8] časopis Světozor často publikoval černobílé reprodukce jeho obrazů.[9] Získal bavorský řád sv. Michala I. třídy.[6] Stal se čestným členem mnichovské akademie. Roku 1900 jej bavorský regent povýšil do šlechtického stavu.[10]
Oženil se v Mnichově roku 1873 s Emmou (1840–1929), dcerou bavorského štábního lékaře Kitzinga[15] a měl s ní tři děti. Oba synové se později stali malíři: Colombo Max (10.5.1877 – 5.9.1970) a Corneille Max (10.5.1875 – 22.2.1924).[16] Gabriel trávil Léta s rodinou na chatě u Starnberského jezera, pro své hosty postavil další dům.
Brzy po rozvodu s první manželkou se v Mnichově roku 1893 podruhé oženil, jeho vyvolenou se stala Ernestine Harlunder.[16]
Dílo
Gabriel Max byl charakterizovaný nejdřív jako melancholický snílek, když roku 1862 na kreslil jako student ve Vídni ilustrace ke skladbám Beethovena, Mendelssohna a Liszta. Za jejich originální umělecké provedení získal vyznamenání od Arnošta Sasko-Koburského.[3]
Později se projevil také jako trpký satirik.[8] Jeho obrazy vyjadřují jak myšlenkovou hloubku, tak pocity soucitu a utrpení. Malíř se snažil vystihnout tragický zápas lidské slabosti s touhou po něčem vznešeném. Ženy, které často znázorňoval, mají bledou pleť, temné oči a dávají najevo své city; většinou nejsou krásné, často ani sympatické, ale poetické, jakoby hledaly ztracené nebo nedosažené životní štěstí. Velmi časté jsou náboženské motivy.[3]
Historické a náboženské obrazy
Richard Lví srdce u mrtvoly otce — první větší plátno, namalované krátce po úmrtí vlastního otce[3]
Svatá Ludmila zemřelá u svého lůžka (1864), Memorial Art Gallery of the University, Rochester, USA
Svatá Julie, popř. Ukřižovaná mučednice (1865) — obraz zaujal myšlenkou i provedením a stal se ve své době senzací.[6] Roku 1887 jeho reprodukci otiskl Světozor spolu se stejnojmennou básní Jaroslava Vrchlického.[17]
Hlava Kristova (1874)
Dokonáno jest! (1882), zpodobňující zemřelého Krista na kříži. Obraz měl opět velký divácký ohlas. Jan Neruda si ale také povšiml, že malíř velmi pečlivě nastudoval z literatury tvar nápisové tabulky na kříži, aby byl co nejrealističtější; podle něj tím opět projevil svou mimořádnou pečlivost a svědomitost.[6]
Ahasver nad mrtvolou dítěte, datováno (1888)
Vizionářka z Prévorstu při věštbě (1892), podruhé ji Max portrétoval pod jejím jménem Friederike Hauffe v roce 1895. Zemřela jako devětadvacetiletá.
Vytvořil také řadu obrazů opic, vyznačují se někdy láskou (Autoportrét s opičkou), jindy trpkým humorem[10] (např. Opička s citrónem).[18]
↑ abVAVŘÍNEK, Karel, a kol. Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2008. Brandýs nad Labem: Martin, 2007. 483 s. ISBN978-80-85955-36-1. S. 267–268.
.jpg)
