Po základní škole u piaristů ve svém městě vstoupil v roce 1855 do konciliárního semináře v Barceloně (špan.Seminario Conciliar de Barcelona), kde na něj měli vliv jezuité, kteří v té době vedli tuto instituci. V roce 1864 absolvoval teologii ve valencijském semináři a po vysvěcení na kněze v roce 1865 vyučoval latinu a humanitní vědy v barcelonském semináři až do roku 1868, kdy se vrátil do Sabadellu, aby po uzavření semináře v důsledku revoluce v roce 1868 přijal beneficium ve farnosti svatého Felixe.
Současná podoba domova důchodců v bývalém rodinném domě Félixe Sardy y Salvany
Chtěl vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova, ale jeho chatrný zdravotní stav mu v tom zabránil.[1] Třikrát byl zařazen na seznam tří kandidátů na biskupa, ale Sardá jmenování nepřijal.[2]
Byl členem karlismu, od kterého se v roce 1888 odštěpil a stal se jedním z hlavních ideologů integristické strany (špan. Partido Integrista) vedené Ramónem Nocedalem. Ve skutečnosti to byl právě Sardá y Salvany, kdo navrhl, aby strana ochotně přijala za svůj název hanlivé označení integristé, které jí dali její političtí nepřátelé.[3] Prosazoval kampaně proti „mestizos“ (katolíkům ve prospěch konstituované moci).
V roce 1893 převzal redakci Diario Catalán,[4] orgánu fundamentalistické strany v Barceloně, v němž své články podepisoval jako „El Sr. X“. S fundamentalismem se nakonec rozešel v roce 1896 kvůli rozdílům v politické strategii s Nocedalem a El Siglo Futuro, neboť Sardá y Salvany navrhoval z Diario Catalán podporovat místní volební spojenectví s alphonsinskými konzervativci.[5][6]
Vystupoval proti La Veu de Catalunya, politickému katalánství a Regionalistické lize, protože podle Sardy jejich regionalismus nebral ohled na náboženství. V roce 1906 se postavil proti katalánskému autonomistickému hnutí Solidarita.[7]
Založil první dělnickou vzájemnou společnost v Sabadellu, kterou financoval převážně z vlastních prostředků, a v roce 1882 založil fond pro pomoc nemocným dělníkům, který umožňoval nákup léků pro nemocné dělníky, a další sociální instituce.[2] Svůj rodinný dům přestavěl na domov důchodců,[8][2] o který se od jeho vzniku v roce 1905 staraly Malé sestry opuštěných starých lidí,[9] kde strávil poslední roky svého života a kde 2. ledna 1916 zemřel[2] na apoplexii.[10] Jeho pohřbu se masově zúčastnili obyvatelé Sabadellu.
Pod pseudonymemUn obscurantista de buena fe psal od roku 1869 četné články a přibližně dvě stě brožur o sociálních a náboženských problémech, které od roku 1871 publikoval v časopise Revista Popular, jehož byl po třiačtyřicet let redaktorem.
S hbitým talentem, lehkostí odpovědí, množstvím argumentů, jasným stylem a pevností charakteru a přesvědčení polemizoval a propagoval své myšlenky o katolicismu. Obhajoval Syllabus a vedl kampaně proti zednářství, spiritismu, protestantismu, anarchismu, naturalismu, liberalismu a dalším souvisejícím ideologickým proudům.
Jeho dílo El liberalismo es pecado (Liberalismus je hřích), které bylo široce rozšířeno v národním i mezinárodním měřítku a sloužilo jako doktrinální základ tradicionalismu, vyvolalo vášnivou polemiku a byly proti němu vydány četné knihy a pamflety, což vedlo dokonce k zásahu Posvátné kongregace Indexu, která Sardá y Salvanyho pochválila a odsoudila dílo El proceso del integrismo: (1885), jehož autorem byl kanovník a děkan katedrály VicCelestino de Pazos Teijeira (rodák z Corcubión v A Coruñi) a jehož cílem bylo vyvrátit údajné omyly prvního z nich.
Některá díla
Fotografie Sardá y Salvany v časopise La Hormiga de Oro [Zlatý mravenec] (1911)
El pueblo y el sacerdote [Lid a kněz] (1870);
Ayunos y abstinencias [Půst a zdrženlivost] (1870);
El matrimonio civil [Občanský sňatek] (1872);
El Concilio. La Iglesia. La infalibilidad [Koncil. Církev. Neomylnost] (1872);
El purgatorio y los sufragios [Očistec a utrpení] (1872);
El culto de San José [Úcta ke sv. Josefovi] (1872);
El culto de María [Úcta k Panně Marii] (1872);
El protestantismo: de dónde viene y adónde va [Protestantismus: odkud pochází a kam směřuje] (1872);
¿Qué hay sobre el espiritismo? [Co se spiritismem] (1872);
Manual del Apostolado de la Prensa [Příručka tiskového apoštolátu] (1873);
Los frailes de vuelta [Řeholníci se vrátili] (1880);
La chimenea y el campanario [Komín a zvonice] (1880);
La voz de la Cuaresma [Hlas postu] (1884);
Masonismo y catolicismo [Zednářství a katolicismus] (1885);
De aquellos polvos... [Z toho prachu...] (1885);
Luz y espejo de jóvenes cristianos [Světlo a zrcadlo mladých křesťanů] (1891);
Mes de junio dedicado al Sagrado Corazón de Jesús [Měsíc červen zasvěcený Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu] (1893);
¿Para qué sirven las monjas? [K čemu jsou řeholnice?] (1894);
Año sacro ó lecturas y ejercicios para las principales festividades del calendario cristiano [Posvátný rok aneb čtení a cvičení k hlavním svátkům křesťanského kalendáře] (1901);
Brevísima idea del Apostolado de la Oración [Stručný přehled apoštolátu modlitby];
Devoto octavario al Dulce Niño de Belén [Zbožný oktáv ke sladkému betlémskému dítěti];
Efectos canónicos del matrimonio civil [Kanonické účinky civilního sňatku];
El dinero de los católicos [Peníze katolíků];
El Santo Jubileo [Svaté jubileum];
Misterio de la Inmaculada Concepción [Tajemství Neposkvrněného početí] a
V roce 1922, u příležitosti padesátého výročí založení Katolické akademie v Sabadellu, byla na rodném domě rodiny umístěna pamětní deska připomínající jeho narození, smrt a dílo.[12]
V roce 1926 byla jeho památce věnována kniha obsahující anekdotické, biografické a bibliografické texty.
Na jeho počest a památku pojmenovala radnice města Sabadell místní náměstí „Sardá i Salvany“.
↑ abMASSOT I MUNTANER, Josep. Església i societat a la Catalunya contemporània. Barcelona: Publicacions de l'Abadia de Montserrat, 2003. Dostupné online. ISBN84-8415-542-0. S. 129. (katalánština)
↑ abcdMOLINER PRADA, Antonio. Fèlix Sardà i Salvany y el integrismo en la Restauración. Bellaterra: Universitat Autònoma de Barcelona, Servei de Publicacions, 2000. Dostupné online. ISBN84-490-1854-4. S. 18. (španělština)
↑SARDÁ Y SALVANY, Félix. ¿Integristas? [online]. soltorres.udl.cat, 1889 [cit. 2024-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-01-03. (španělština)
↑COLL MOSCARDÓ, Miquel. «Epistolario de Félix Sardá i Salvany: un estudio crítico (1858-1915)». Secció d'història contemporània i món actual [online]. Universitat de Barcelona [cit. 2024-01-01]. Dostupné online. (španělština)
↑ Otra defección. El Siglo Futuro. 1897-06-16, čís. 1. Dostupné online. (španělština)
↑CAMPIÓN, Arturo. Discursos políticos y literarios. Pamplona: [s.n.], 1907. S. 303. (španělština)
↑MASSOT I MUNTANER, Josep. Antoni M. Alcover i la llengua catalana: II Congrés Internacional de la Llengua Catalana. [s.l.]: Publicacions de l'Abadia de Montserrat, 1985. ISBN84-7202-745-7. S. 162–164. (katalánština)
↑Enciclopedia universal ilustrada europeo-americana, LIV. StaCUBICIA-SELH. Madrid: Espasa-Calpe, 1989 [Reprint původního vydání Espasa-Calpe, Madrid, 1930]. ISBN84-239-4554-5. S. 565. (španělština)
↑Asilo de las Hermanitas de los Ancianos Desamparados [online]. hispaniamartyr.org, 2012-10-09, rev. 2015-02-25 [cit. 2024-01-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-02-25. (španělština)
↑ Fallecimiento del Sr. Sardá y Salvany. El siglo futuro (2715). 1916-01-03, čís. 1. Dostupné online. (španělština)
↑Srov. Enciclopedia, 1989, S. 565; Moliner, 2000, S. 25.
