Fridrich Karel Hesenský (německyFriedrich Karl Ludwig Konstantin von Hessen; finsky Fredrik Kaarle; 1. května1868Panker – 28. května1940Kassel) byl německý šlechtic a voják, na konci první světové války nakrátko také finský král (říjen až prosinec 1918).[1] Nikdy však ani nevkročil na finskou půdu.[2]
Fridrich Karel byl synem titulárního lankraběte Fridricha Viléma a jeho manželky Anny Pruské. Formálně by byl dědicem hesenského trůnu; Hesensko však bylo po prusko-rakouské válce v roce 1866 připojeno k Prusku. V roce 1891 byl Fridrich Karel zapleten do Kotzeovy aféry, skandálu, při němž byla řada členů císařského dvora anonymem obviněna z nemravnosti. V roce 1893 se oženil s Markétou Pruskou (1872–1954), nejmladší dcerou císaře Fridricha III. To z něj udělalo švagra německého císaře Viléma II.
Po říjnové revoluci vyhlásilo Finsko, které bylo do té doby ruskýmvelkovévodstvím, 6. prosince 1917 nezávislost. Finský parlament 9. října 1918 – bez připuštění sociálních demokratů – zvolil Fridricha Karla králem. Legitimita voleb byla založena na švédské ústavě krále Gustava III. z roku 1772, na jejímž základě vládli ruští carové jako finští velkovévodové. V době královských voleb však bylo sporné, zda je takový proces na základě této ústavy legitimní. Přestože příslušné odstavce upravovaly volební postup v případě, že král zemřel bez nástupce, nestanovily výslovně, co dělat v případě, že smrtí vládce (v tomto případě cara Mikuláše II.) zanikla také monarchie.
Volba německého prince posílila vztahy s Německou říší, která během finské občanské války podporovala zejména finské antibolševické síly dodávkami zbraní a invazí do Helsinek. Rýsovala se tak možnost, že se Finsko fakticky stane německým satelitem. Podobný vývoj nastal také v pobaltských státech, kdy byl německý princ zvolen králem Litvy jako Mindaugas II. a bylo vytvořeno Německem ovládané Spojené baltského vévodství sestávajícího z Estonska a Lotyšska.
Fridrich Karel volbu nakonec nepřijal; na žádost Finska odpověděl dopisem, ve kterém zdvořile požádal o odklad, dokud nebude dosaženo konečného rozhodnutí. Po porážce Německa a zániku jeho monarchie se německý princ na finském trůnu už nejevil jako vhodný a Británie s Francií zvýšily tlak na Finsko, aby monarchii odmítlo. Na to zvolený král reagoval rezignací 14. prosince 1918. Ve stejné době Pehr Evind Svinhufvud odstoupil z funkce místodržitele a jeho nástupcem se stal Gustaf Mannerheim.
Fridrich Karel a jeho manželka Markéta
Po rezignaci jeho zrakově postiženého bratra Alexandra Fridricha (1863-1945) Fridrich Karel stal v roce 1925 hlavou rodu Hesenských. Zemřel v Kasselu v roce 1940 ve věku 72 let na pozdní následky zranění z první světové války a byl pohřben v kapli zámku Kronberg v Taunu.
Mezi šesti dětmi Fridricha Karla a jeho manželky Markéty byly dva páry dvojčat.
4. Wolfgang Hesenský (6. 11. 1896 Offenbach am Main – 12. 7. 1989 Frankfurt nad Mohanem), I. manž. 1924 Marie Alexandra Bádenská (1. 8. 1902 Salem – 29. 1. 1944 Frankfurt nad Mohanem), II. manž. 1948 Ottilie Moeller (24. 6. 1903 Frankfurt nad Mohanem – 4. 11. 1991 Kronberg im Taunus)[6][7]
5. Richard Hesenský (14. 5. 1901 Offenbach am Main – 11. 2. 1969 tamtéž), svobodný a bezdětný[8]
↑ Richard Wilhelm Leopold, Prinz von Hessen-Kassel. geni_family_tree [online]. 1901-05-14 [cit. 2023-06-29]. Dostupné online.
↑ Prince Christoph of Hesse. www.1066.co.nz [online]. [cit. 2023-06-29]. Dostupné online.
Literatura
Eckhart G. Franz (Hrsg.): Haus Hessen. Biografisches Lexikon. (= Arbeiten der Hessischen Historischen Kommission N.F., Bd. 34) Hessische Historische Kommission, Darmstadt 2012, ISBN 978-3-88443-411-6, Nr. HK 85, S. 179–180 (Rainer von Hessen).
Anders Huldén: Finnlands deutsches Königsabenteuer 1918. Reinbek 1997. Herausgegeben von: Deutsch-Finnische Gesellschaft e. V. und erschienen bei: Traute Warnke Verlag, ISBN 3-9801591-9-1.
Rainer von Hessen: König im „Land der ernsten Augen“. Das finnische Thronangebot an Prinz Friedrich Karl von Hessen im Sommer 1918. In: Bernd Heidenreich u. a. (Hrsg.): Kronen, Kriege, Künste. Das Haus Hessen im 19. und 20. Jahrhundert. Frankfurt 2009, S. 190–204.
Manfred Menger: Das Scheitern der Ambitionen des Herzogs Adolf Friedrich zu Mecklenburg auf den finnischen Königsthron im Jahre 1918. In: Finnland Studien III. Band 3. Harrassowitz Verlag, Wiesbaden 2003, S. 113.
Jonathan Petropoulos: Royals and the Reich: The Princes von Hessen in Nazi Germany. Oxford University Press 2006, ISBN 0-19-979607-6.
