Na trůn nastoupil po Sinatrukově smrti a od počátku musel se znepokojením sledovat, jak Římané postupují proti sousední Arménii, v jejímž čele stál jeden z nejvýznamnějších králů, Tigranés Veliký. Jeho snahou bylo vystupovat spíše umírněně. Nabídku Arménů na spojenectví odmítl, stejně jako nabídku pontskéhokráleMithridata VI. a posléze i ultimativní žádost samotných Římanů vedených vojevůdcem Lucullem.[2] Do poměrů na západě zasáhl až v roce 65 př. n. l., kdy ve prospěch Tigranova syna krátce intervenoval v Arménii, aniž měla jeho akce větší efekt.
S novým římským místodržitelem v Malé AsiiGnaeem Pompeiem udržoval navenek korektní vztahy, přestože zde byl problém provincie Gordyéné v dnešním Kurdistánu, kterou Parthové s tichým souhlasem Římanů obsadili, aby z ní byli nakonec vypuzeni. V roce 64 př. n. l. došlo pod římskou patronací k uzavření dohody,[3] která potvrdila status quo – Parthům v ní byla přiřknuta oblast Adiabéné na severu Mezopotámie, Gordyéné však připadla Arménům. Fraatés vládl pak ještě zhruba šest let a byl zabit při spiknutí, v němž hlavní úlohu sehráli jeho synové Mithradatés a Oródés.
Poznámky
↑MCEWAN, Gilbert J. P. A Parthian Campaign against Elymais in 77 B.C. Iran. 1986, roč. 24, s. 93.
