vévoda Ferdinand Brunšvický v bitvě u KrefelduVévoda Ferdinand Brunšvický v roce 1741
Ferdinand Brunšvicko-Wolfenbüttelský pocházel z hannoverské dynastie, narodil se jako čtvrtý syn z jedenáctí děti vévody Ferdinanda Albrechta II. Brunšvicko-Wolfenbüttelského a jeho manželky vévodkyně Antonie Amálie Brunšvicko-Wolfenbüttelské. V roce 1740 se stal plukovníkem a náčelníkem pruského střeleckého pluku (č. 39) a protože jeho pluk ještě nebyl plně vybaven, zúčastnil se jako dobrovolník tažení v roce 1741 ve Slezsku. Účastnil se bitvy u Mollwitzu a bitvy u Chotusic společně se svým švagrem pruským králemFriedrichem II. Velikým. Po podepsání mírových dohod se stal jeho společníkem a byl povýšen na generálmajora pěchoty. Když vypukla druhá slezská válka, byl jeho pluk převeden pod velení knížete Leopolda I. Anhaltsko-Desavského do Čech. Byl jmenován velitelem staropruského pěšího pluku. V roce 1745 doprovázel pruského krále s jeho armádou do Slezska. V bitvě u Hohenfriedbergu se svou brigádou obsadil vesnici Střihom, a přestože byl zraněn, následně se účastnil bitvy u Hajnice. Díky přízni a osobní vazbě na pruského krále se stal velitelem posádky v Postupimi. V roce 1750 byl povýšen na generálporučíka a stal se guvernérem pevnosti Peitz v Lužici, později byl v roce 1755 převelen do Magdeburgu. Po vypuknutí sedmileté války v roce 1756 nejprve dobyl Lipsko a postupoval jednou ze tří kolon do Čech. Jako velitel pravého křídla se s pruskou armádou účastnil bitvy u Lovosic, kterou překvapivě vyhrála pruská armáda nad rakouskou. V roce 1757 se účastnil bitvy u Rossbachu, kde byl velitelem křídla pruské armády, která zde zvítězila přesvědčivě nad rakouskou armádou díky jezdectvu. Na žádost Hannoverského kurfiřtství byl propuštěn z pruských služeb. Byl jmenován generálem pěchoty v západním Německu. V prosinci 1757 zatlačil francouzská vojska maršála de Richelieu zpět do Celle. Na jaře roku 1758 porazil i jeho nástupce v bitvě u Krefeldu. V roce 1759 velel společné britsko-hannoverské armádě, která dobyla zpět pevnost Minden blízko Hannoveru a porazila francouzskou armádu pod velením markýze de Contades.[1] Po několika kampaních ustala invaze Francouzů do Německa a v roce 1762 byla podepsána mírová dohoda. Po odchodu z armády pobýval na svém panství ve Vechelde. V roce 1792 zemřel na zápal plic. Poprvé byl pohřben ve své zahradě. V obavě, že bude pohřben zaživa, měl rakev vybavenou oknem, vzduchovými otvory a klíčem, aby ji bylo možné v případě potřeby zevnitř otevřít.[2] Jeho rakev byla později přenesena do krypty katedrály svatého Blažeje.
Joachim Engelmann, Günter Dorn: Friedrich Veliký a jeho generálové, Friedberg 1988.
Herbert Kater: V rakvi by měl být klíč.Strach z vévody Ferdinanda [z Braunschweigu], že bude pohřben zaživa.Řád z roku 1792 . Once and Now, Yearbook of the Association for Corporate Student History Research, Vol. 37 (1992), str. 325–326.
E. von dem Knesebeck: Ferdinand, vévoda Braunschweig a Lüneburg, během sedmileté války, Hannover 1857/1858, 2 Svazky (digitalizované: svazek 1, svazek 2 )
.PNG)
.jpg)
