Eurípidés (taky Euripidés či Euripides, řecky Εὐριπίδης) (asi 480 př. n. l., Salamis – 405 př. n. l., Pella) byl starořecký dramatik, klasik tragédie, básník a filozof. Zpracoval tradiční mýty originálním způsobem, s vynikající znalostí psychologie, čímž je odkrýván duševní svět hrdinů, hlavně žen. Jejich emoce nakonec hlavní postavu zcela pohltí. Ve své tvorbě byl dost inovativní, kritizoval aktuální problémy v Athénách – postavil se proti tradičním morálním a náboženským představám, za témata her mu sloužily politika, kultura atd.
Život
Pocházel z bohaté rodiny, byl všestranně vzdělaný. Podle raného antického životopisu jeho otci prorokovala věštba, že syn zvítězí v závodech, a tak ho směroval k atletice. Eurípidés jako mladík prý poměrně úspěšně zápasil, ale nakonec se rozhodl pro soutěže dramatické, navzdory tomu, že jeho literární pokusy v soutěžích nedocházely dobrého ohlasu. Poprvé vystoupil na scénu v roce 455 př. n. l. s tragédiií Péliovy dcery. V soutěži zvítězil až v roce 442, za svůj život pak získal prvenství jen čtyřikrát nebo pětkrát.[2] S nepřízní kritiky a svých současníků zápasil do konce života – jeho velkým oponentem byl Sofoklés, vždy mnohem úspěšnější u kritiky i publika, Aristofanés ho ve svých hrách přímo zesměšňoval (i ve slavných Žabách, krom toho např. v Acharňanech či Ženách o Thesmoforiích).[3]
Oblíbeným terčem žertů byl jeho soukromý život: dvakrát se oženil a obě ženy (Melité a Choiriné) mu prý byly nevěrné. I to byl asi důvod, proč byl považován za misogyna, ba misantropa. Měl tři syny. [3] Žil v ústraní, vyhledával samotu, zejména ve své oblíbené jeskyni na Salamíně. Zde napsal většinu svých tragédií. Ústrky a posměch ho prý přiměly v závěru života odejít z Athén a přijmout pozvání makedonského krále Archeláa, aby působil na jeho dvoře. Zde však zemřel za kuriózních okolností: když se vracel z hostiny u krále, napadli ho psi a roztrhali ho. Podle mínění Makedonců šlo o řízený útok z Athén od jeho nepřátel, a proto také do Athén nevydali jeho mrtvé tělo a pohřbili ho v Makedonii.
Údaje z tohoto životopisu ovšem mnozí zpochybnili. Podle alternativních údajů se v mládí nevěnoval atletice, ale tanci. Zabýval se i filozofií, jeho učitelem a přítelem měl být Anaxagorás. Jeho hry obdivoval Sókratés. Se Sofoklem nebyli prý zdaleka takoví rivalové, ale byli spíše přátelé. Smrt na dvoře krále Archeláa v Pelle se zdá však jistá.[4][3]
Dílo
Eurípidés uzavřel vývoj řecké tragédie, ovlivnil novodobé drama. Z 92 her se v celku zachovalo pouze 18 tragédií a 1 satyrské drama. [3] Bohové jeho dramat jednají jako smrtelníci, ale jejich vlastnosti jsou znásobeny. Bohové také jednají mezi obyčejnými smrtelníky. Jeho postavy jsou realistické, jejich prostřednictvím kladl před diváky problémy a otázky, které vyzývaly k přemýšlení. Ve svých tragédiích šířil myšlenky, které mu vštípili Anaxagorás, Prótagorás a Prodikos. Proto bývá nazýván scénickým filozofem (φιλόσοφος σκηνής).[5]
Hlavní hrdinkou bývá žena. V Eurípidových hrách nemají zodpovědnost za vývoj společnosti bozi, ale lidé. Bozi také často vystupují jako negativní postavy. Poprvé se ve hrách objevují otroci. K nejslavnějším hrám patří Médeia. Ačkoli je z ní cítit Euripidův odpor k ženám, zároveň je hra považována za jeden z prvních manifestů volajících po osvobození ženy.[6]
Seznam dochovaných her
- Rhésos – pochází z pozdější doby, Euripidovi připisováno neprávem
Odkazy
Reference
- ↑ a b Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
- ↑ STIEBITZ, F. Postavy světového dramatu. Praha: Práce, 1960. S. 25.
- ↑ a b c d STEHLÍKOVÁ, Eva. Autor, který předešel svou dobu. Praha: Svoboda, 1978. S. 7–23. Předmluva ke knize Trójanky a jiné tragédie.
- ↑ Eurípidés – nejmodernější z antických tragédů. Vaše literatura. Dostupné online [cit. 2018-05-29].
- ↑ ŠURAN, Gabriel. Přehled dějin literatury řecké. 4.. vyd. Praha: Nakladatelství Otto, 1924. S. 36–38.
- ↑ SLABOCHOVÁ, Dana. Eurípidovy hrdinky včera a dnes. Praha: Svoboda, 1986. S. 7–29. Předmluva k ke knize Hippolytos a jiné tragédie.
Literatura
- ŠIMÁČKOVÁ, Milana. Přemožitelé času sv.10. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Euripidés, s. 15–19.
- BORECKÝ, Bořivoj. Antická kultura. Praha: Orbis, 1961. S. 118–120.
Externí odkazy
