Ekoregiony Madagaskaru podle definice Světového fondu na ochranu přírody zahrnují sedm suchozemských, pět sladkovodních a dva mořské ekoregiony. Rozmanitá přírodní stanoviště na Madagaskaru ukrývají bohatou faunu a flóru s vysokým stupněm endemismu, ale většina ekoregionů trpí úbytkem stanovišť.
Mnohé z nich jsou pro svůj mimořádný biologický význam a množství endemitních rostlinných i živočišných druhů zařazeny na seznam nejcennějších světových ekoregionů Global 200Světového fondu na ochranu přírody.
Opadavé suché lesy
Schéma původního rozšíření opadavých suchých lesů na Madagaskaru
Madagaskarské tropické suché opadavé lesy představují jedny z druhově nejbohatších porostů tohoto typu na světě. Je zde vysoký podíl endemismu, a to na úrovni druhů, rodů i čeledí. Absolutní počet druhů je sice nižší než např. v tropických deštných lesích východní části ostrova, mírou endemismu je však přesahují. Ekoregion se rozkládá v nadmořských výškách do 600 metrů. Skládá ze 2 oddělených celků, z nichž jeden se nachází ve středozápadní části a druhý v severní části ostrova. Na jihozápadě volně přechází v sukulentní suché lesy, na severu a východě v horské mezofilní lesy. Klima je tropické, charakterizované poměrně dlouhým obdobím sucha daným srážkovým stínem. Celkový roční úhrn srážek je od 1000 do 1500 mm, období dešťů trvá od října do dubna. Průměrné denní teploty se pohybují mezi 30 a 33 °C. Geologie je poměrně pestrá, tvořená vyvřelinami, nezpevněnými písky i druhohorními a třetihorními vápenci. Nacházejí se zde i rozlehlejší vápencové masívy (Ankarana, Namoroka a Bemaraha) a na severu vulkanický kužel hory Montagne d'Ambre. V některých oblastech s vápencovým podložím se nacházejí bizarně formované krasové jevy, známé pod místním názvem tsingy.
Schéma původního rozšíření horských mezofilních lesů na Madagaskaru
Horské mezofilní lesy představují vegetačně poněkud různorodý ekoregion, rozkládající se ve vyšších nadmořských výškách v rozpětí od 600 až 800 do 2000 až 2500 metrů. Roční srážky se v oblasti pohybují od 600 až do 2000 mm, většinou okolo 1500 mm. Období od července do září je chladnější a sušší, zbytek roku je teplý a vlhký.
Zachovalé porosty tohoto typu se nacházejí zejména v regionu Sambirano na severozápadě ostrova, ve vysočině severního Madagaskaru a na hoře Montagne d’Ambre. Roztroušené fragmenty jsou i ve vysočině středního Madagaskaru. Součástí ekoregionu jsou i jezera a bažinaté oblasti. V geologickém podloží převažují vyvřeliny prekambrijského stáří.
Na východě ekoregion přechází v nadm. výškách okolo 800 metrů ve tropické vlhké lesy, na západě v asi 600 metrech v opadavé suché či sukulentní suché lesy. Řadí se k němu i některé odloučené oblasti, např. Montagne d’Ambre na nejsevernějším Madagaskaru.[4][2]
Ve středojižní části centrální madagaskarské vysočiny se místy dochoval specifický ekosystém řídkých tvrdolistých stálezelených lesů, označovaných jako tapia forests. Byl pojmenován podle místního názvu charakteristické složky, stromu Uapaca bojeri z čeledi smuteňovité. Další charakteristickou složkou stromového patra je rod Sarcolaena z endemické čeledi Sarcolaenaceae. V keřovém patru dominují hvězdnicovité, mořenovité a bobovité. Ze sukulentů zde rostou např. některé endemické druhy aloe a kalanchoe. V některých oblastech roste také význačná endemická palma Bismarckia nobilis a "palma poutníků", ravenala madagaskarská z čeledi strelíciovité.[4][2]
Horské tvrdolisté lesy odlišného charakteru se nacházejí v nejvyšších polohách tohoto ekoregionu. Dominují v nich zástupci čeledí nohoplodovité, kunoniovité, vřesovcovité a pandánovité. Větve a kmeny jsou pokryté mechy, lišejníky a epifyty. Na ně pak v nejvyšších pohořích navazují horské erikoidní křoviny, představující samostatný ekoregion.[2]
Krajina v národním parku Marojejy
Horský les v národním parku Montagne d'Ambre
Tvrdolistý les zvaný Tapia forest
Ravenala madagaskarská v horách východního Madagaskaru
Horské erikoidní křoviny
Schéma původního rozšíření horských erikoidních křovin na Madagaskaru
V nejvyšších polohách madagaskarských pohoří Tsaratanana, Marojejy, Ankaratra a Andringitra se nacházejí porosty drobnolistých, erikoidních keřů.
Navazují v nadmořských výškách asi 2000 až 2500 metrů na horské tvrdolisté lesy, které jsou řazeny k ekoregionu horské mezofilní lesy. Porosty erikoidních keřů zabírají plochu jen okolo 130000 hektarů a dosud jsou poměrně málo prozkoumané.
Klima se vyznačuje denním i sezónním kolísáním teplot. Maximální denní teploty dosahují 30 °C, minimální klesají i pod bod mrazu. Roční úhrn srážek přesahuje na východních svazích 2500 mm, ve srážkovém stínu západních svahů je nižší. Půdy jsou mělké a živinami chudé, podloží tvoří vyvřelé a metamorfované horniny. V keřovém patře dominují zástupci vřesovcovitých (vřesovce, brusnice, Agauria), hvězdnicovitých (smily, Psiadia, Stoebe) a mořenovitých, dále nohoplody a fyliky. Hojné jsou různé druhy mechů a lišejníků. Ve zrašelinělých terénních sníženinách rostou četné endemické druhy. Na skalních výchozech se nachází suchomilná vegetace, zastoupená zejména různými druhy kalanchoe, aloe a smilu.[6][2]
Tento ekoregion je chráněn v národních parcích Marojejy[p 2] a Andringitra[p 2] a v přírodní rezervaci Tsaratanana.[7] Je ohrožen zejména požáry vegetace, v některých oblastech i rozšiřováním horských pastvin.[2]
Erikoidní křoviny na vrcholech pohoří Marojejy
Tropické vlhké lesy
Schéma původního rozšíření tropických vlhkých lesů na Madagaskaru
Vlhké lesy se na Madagaskaru nacházejí ve východní části ostrova na pobřežních planinách a horských svazích. Představují významné ohnisko endemismu a jsou řazeny mezi nejohroženější ekoregiony světa. Na severu přecházejí s nižší nadmořskou výškou do suchých opadavých lesů, na jihu v trnité suché lesy. Definice tohoto ekoregionu není zcela jednotná. V materiálech WWF jsou sem řazeny pouze nížinné a nižší horské lesy do nadmořských výšek okolo 800 metrů, kde na ně navazují horské mezofilní lesy. V jiných zdrojích (např. [2]) jsou sem přiřazeny i vlhčí horské lesy vyšších poloh východních svahů až po horské hřebeny v nadm. výškách okolo 1200 až 1600 metrů, které jsou v současném pojetí součástí zmíněných horských mezofilních lesů.
Klima je charakterizováno ročním úhrnem srážek nad 2000 mm (místy až 6000 mm). Období od května do září představuje sušší periodu. Období sucha nepřesahuje 2 měsíce. Vláha přichází z východního směru od moře, úroveň mraků je ve výškách od 900 do 1200 metrů. Ve vlhkém období se mezi listopadem a březnem někdy objevují cyklony. Geologický podklad je poměrně homogenní, tvořený magmatickými a metamorfovanými horninami. Při východním pobřeží se nacházejí i vulkanické horniny a nezpevněné písky.
Schéma původního rozšíření sukulentních suchých lesů na Madagaskaru
Tento ekoregion představuje přechodový ekosystém mezi opadavými suchými lesy a trnitými suchými lesy. Nachází se v západní a jihozápadní části ostrova. Na východě přechází v nadm. výškách asi 600 až 800 metrů v horské mezofilní lesy. Klima je tropické, s výrazným suchým obdobím trvajícím od května do října. Roční srážky jsou v rozpětí od 575 do 1330 mm. Průměrná denní teplota je 25 až 31 °C. Půdy jsou převážně písčité, podél říčních toků úživnější. Geologické podloží tvoří ve vnitrozemí zejména třetihorní vápence a pískovce, na jihu také hlubinné vyvřeliny a metamorfity. Při pobřeží jsou nezpevněné písky.
Složení flóry i fauny se částečně překrývá s okolními ekosystémy. Oproti opadavým lesům je zde větší zastoupení xerofytických rostlin, přizpůsobených nedostatku vláhy. Řada druhů dřevin má ztlustlé kmeny. Často jsou po dlouhé období bez listů, případně je postrádají úplně a asimilují stonkem. Korunní patro může dosáhnout výšky až 15 metrů. Je tvořeno zejména dřevinami z čeledi pryšcovité a bobovité a několika druhy endemických pachypodií. Keřový podrost tvoří zejména zástupci čeledí mýdelníkovité, pryšcovité, ledvinovníkovité a březulovité. Význačné a nápadné jsou roztroušeně rostoucí endemické baobaby, baobab Grandidiérův a Adansonia za, které výrazně přečnívají okolní porost. Jsou zde zastoupeny i didiereovité, které v severnějším ekosystému opadavého lesa již chybějí. V současnosti jsou porosty z větší části odlesněny. Jejich fragmenty jsou chráněny v národním parku Kirindy-Mitea, Zombitse-Vohibasia a v přírodní rezervaci Andranomena.[2]
Sukulentní les s baobaby
Baobab Grandidiérův
Trnité suché lesy
Schéma původního rozšíření trnitých suchých lesů na Madagaskaru
V tomto ekoregionu je soustředěna nejvyšší míra endemismu v rámci celého ostrova. Celkem 48 rodů a 95 % všech druhů rostlin tohoto ekosystému jsou madagaskarské endemity. Ekoregion se nachází v oblasti výrazného srážkového stínu, který vytváří prostředí s extrémními podmínkami. Roční úhrn srážek je jen 350 až 500 mm. Vláhu z východního směru zadržují horské masívy centrální části ostrova a deště severozápadní části sem již nedosahují. Krajina je spíše plochá a nížinná. Podloží je převážně tvořeno červenými písky, v okolí jezera Tsimanampetsotsa se nachází vápencová plošina.
Rostliny trnitého lesa jsou přizpůsobeny extrémnímu suchému prostředí. Dřevnatí zástupci mívají dlouhé kořeny, ztlustlé zásobní orgány a opadavé tuhé listy pokryté voskovitou vrstvou. Četné druhy mají trnité větve a kmeny na obranu proti zvířatům hledajícím vláhu. Listy jsou často velké a nahloučené na koncích stonků, aby se maximálně využilo sluneční záření a zároveň minimalizoval odpar. Některé zdejší druhy pryšců jsou zcela bezlisté a asimilují prostřednictvím zelených stonků.[11][2]
Většina původních porostů byla vymýcena a nahrazena savanou nebo stromovou savanou. Fragmenty se dochovaly zejména v severozápadní a jihovýchodní části ekoregionu. Jsou chráněny v národních parcích Mikea[p 1] a Tsimanampetsotsa[p 1] a přírodních rezervacích Beza-Mahafaly, Cap Sainte Marie a Berenty.[2]
Trnitý les v Ifaty s baobabem Adansonia rubrostipa
Alluaudia procera v trnitém lese
Pachypodium geayi
Pryšec Euphorbia stenoclada
Mangrovy
Schéma původního rozšíření mangrovů na Madagaskaru
Mangrovové porosty se na Madagaskaru nacházejí na západním pobřeží, a to zejména v jeho severní části. Jsou zde soustředěny celkem do 29 oblastí, největší porosty jsou v oblastech Mahajamba, Bombetoka, jižní Mahavavy, Besalampy, a Soalala. V současnosti se nacházejí na ploše asi 3200 km2. Nacházejí zde vhodné podmínky pro rozvoj: četné říční toky přinášející sladkou vodu a bahno, nízké pobřeží a vysoké přílivové pásmo. Nezřídka se vyskytují ve spojení s korálovými útesy, které je chrání před silným vlnobitím. Mangrovy na oplátku zachycují sedimenty přicházející z vnitrozemí, které život na korálových útesech ohrožují. V jižní části západního pobřeží jsou podstatně méně zastoupeny. Jejich rozvoji zde brání sezónní klima se suchým obdobím, nedostatek bahnitých sedimentů a silný příboj. Na východním pobřeží se až na roztroušené drobné lokality nevyskytují.
↑GRUBB, Peter J. Interpreting some outstanding features of the flora and vegetation of Madagascar. Perspectives in Plant Ecology, Evolution and Systematics. 2003, čís. 6/1,2.
↑Madagascar lowland forests [online]. [cit. 2017-12-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-04. (anglicky)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
![Nížinný deštný les v NP Masoala[p 2]](Soubor:Lowland_rainforest,_Masoala_National_Park,_Madagascar.jpg)
