Vláda měla 11 (později 12) členů a tvořila ji koalice Centra a Sociálnědemokratické strany Německa (SPD).
Německá demokratická strana (DDP) menšinový kabinet podporovala, Otto Gessler z DDP zůstal na pozici ministra obrany a později se k vládě připojil i Walther Rathenau na post ministra zahraničí. Ve vládě byl jeden nestraník a později byl přizván i zástupce Bavorského rolnického svazu (BBB). Kabinet podal demisi kvůli rozdílným názorům na přizvání lidovců do vlády v listopadu 1922.
Samotná vláda nedoznala mnoha změn. Zůstal Otto Gessler z DDP na pozici ministra obrany a němečtí demokraté hlasovali nadále s vládou. Zbývající ministři za DDP ale ve vládě nefigurovali. Ministerstvo spravedlnosti převzali sociální demokraté, ministerstvo zahraničí vedl opět kancléř a ministerstvo znovuobnovy zůstalo volné pro případného dalšího koaličního partnera. Na konci ledna 1922 se kancléři podařilo přesvědčit průmyslníka Rathenaua k převzetí ministerstva zahraničí. V březnu 1922 se k vládě přidal zástupce Bavorského rolnického svazu jako ministr zemědělství. Kabinet disponoval pouze 209 křesly v 459 členném sněmu, ale ve většině zásadních rozhodnutí se mohl spolehnout na podporu poslanců z USPD.
Politika vlády
Kancléř Wirth (druhý zleva) v Rapallu s členy sovětské delegace Krasinem, Čičerinem a Joffem
Cílem vlády bylo vymanit Německo z mezinárodní izolace, do které se země dostala kvůli poválečným dluhům. Žádná země s Němci nechtěla obchodovat, dokud nesplatí reparace. V dubnu 1922 se kancléř Wirth a ministr zahraničí Rathenau účastnili Světové ekonomické konference v Janově, a to poprvé jako plnoprávní účastníci. Na samotné konferenci k žádné významné dohodě nedošlo, ale v zákulisí proběhlo sblížení německých a sovětských delegátů. Zástupci obou států podepsali v italské Rapallu smlouvu (tzv. Rapallskou smlouvu), ve které navázali diplomatické a obchodní vztahy a odpustili si válečné reparace. Tajně obě země začaly spolupracovat i vojensky. Rusové od Němců získali moderní technologie a produkty těžkého průmyslu. Pro Němce smlouva znamenala možnost obejít Versailleskou smlouvu a na sovětském území cvičit svoje vojenské piloty, tankové a dělostřelecké jednotky.
Sblížení s bolševiky vyvolalo bouřlivé protesty německé pravice, která se stavěla ostře již proti schválení platby reparací. V červnu 1922 spáchala krajně pravicová organizace Consul úspěšný atentát na ministra Rathenaua. Jeho pohřeb se stal manifestací na obranu německé demokracie a samotný kancléř přednesl den po atentátu svoji nejznámější řeč, ve které zaznělo: Stojí tu nepřítel, který kape jed do ran našeho lidu. Stojí tu nepřítel a není pochyb o tom: tento nepřítel je napravo! (německy: Da steht der Feind, der sein Gift in die Wunden eines Volkes träufelt. – Da steht der Feind – und darüber ist kein Zweifel: dieser Feind steht rechts!). V červenci 1922 prošel parlamentem zákon o ochraně republiky cílený proti vnitřním nepřátelům.
Konec vlády
V září 1922 došlo k opětovnému sloučení obou sociálně demokratických stran (SPD a USPD) v jednu stranu, čímž sice vláda získala dalších 84 křesel a měla 293 mandátů v 459 členném sněmu, na druhou stranu v ní začala sociální demokracie zcela dominovat. Zástupci Centra a DDP začali požadovat zapojení lidovců z pravicové DVP do kabinetu jako protiváhu k SPD, s čímž ale vicekancléř Bauer za SPD nesouhlasil. Výsledkem byla demise vlády 22. listopadu 1922. Jelikož strany nebyly schopné najít shodu, vlády se chopil poloúřednický kabinet nestraníka Wilhelma Cuna.
.svg)
.svg)
.svg)
