V roce 1988 jí byla vyjádřena pocta v pamětním vydání časopisu Journal of the Optical Society of America.[3] Byl po ní pojmenován Asteroid 2110 Moore-Sitterly.
Vzdělání
Budova patřící náboženskému hnutí kvakerů - Fallowfield Friends Meeting v Ercildoun
Charlotte Moore se narodila Georgi a Elizabeth Mooreovým v Ercildounu v Pensylvánii, malé vesnici poblíž Coatesville. Její otec byl školním inspektorem v okrese Chester a její matka byla učitelka. Oba rodiče byli kvakeři a i ona byla celoživotní členkou Fallowfield Friends Meeting.[4]
Navštěvovala soukromou vysokou školu svobodných umění Swarthmore College v Pensylvánii. Účastnila se mnoha mimoškolních aktivit, jako je lední hokej, studentská samospráva, sbor a doučování. Aby mohla zaplatit školné, pracovala jako suplující učitelka a usilovala o studium na vysoké škole. Učitelství se ale v budoucnu věnovat nechtěla, přestože to v té době byla jedna z mála možností vyššího vzdělání pro ženy.[5]
Slunce vysílá záření, jehož spektrum lze rozdělit na: ultrafialové (vlnová délka pod 380 nm), viditelné (vlnová délka 380 až 780 nm) tvoří asi 45 % dopadajícího záření, infračervené (vlnová délka přes 780 nm)
V roce 1920 na doporučení svého profesora matematiky získala Charlotte Moore práci na observatoři Princetonské univerzity, kde pracovala pro astronoma a profesora Henryho Norrise Russella jako lidský počítač.[6] Prováděla výpočty potřebné k použití fotografických desek k určení polohy Měsíce. Postupem času se rozvíjel její zájem o astrofyziku a začala s Russellem provádět výzkum dvojhvězd a hvězdných hmotností. Snažili se klasifikovat 2500 hvězd na základě jejich spektra (elektromagnetického záření rozdělené podle vlnové délky a odpovídající frekvence). Během pěti let spolupráce napsali na toto téma několik publikací.[7]
Po pěti letech na Princetonské univerzitě si Charlotte Moore vzala zdravotní dovolenou. Jedním z důvodů mohlo být i odmítnutí udělení doktorátu od profesora Russella. V té době to nebyl výjimečný postup, protože až do roku 1961 nebyly ženy v žádném z princetonských postgraduálních programů. Charlotte Moore o tom řekla: Byla jsem zvyklá na předsudky vůči ženám, protože Princeton byl baštou mužů a žena tam opravdu nemohla držet krok.[8]
Příklady spekter: a) spojité spektrum b) čárové (emisní) spektrum c) pásové spektrum d) absorpční čárové spektrum
Po roce 1925 se Charlotte Moore přestěhovala na observatoř Mount Wilson v Kalifornii, kde dál pokračovala ve spolupráci s Russellem a tamními výzkumnými skupinami.[8] Během svého pobytu na Mount Wilson intenzivně pracovala na sluneční spektroskopii, analyzovala spektrální čárySlunce, spektra slunečních skvrn a identifikovala chemické prvky na Slunci. Odvodila například teplotu slunečních skvrn na asi 4 700 kelvinů.
Spektrum technecia, 400 - 700 nm
Její snímky z observatoře Mount Wilson pomohly definovat novou mezinárodní Angstromovu tabulku vlnových délek ve slunečním spektru, kterou vytvořil již v roce 1868 švédskýfyzikAnders Jonas Ångström. Tato tabulka je používána v astronomické spektroskopii, atomové spektroskopii a v dalších vědách, které se zabývají strukturami v atomárním měřítku.
V roce 1931 získala Charlotte Moore titul Ph.D. v astronomii na Kalifornské univerzitě v Berkeley, která měla volnější pravidla pro ženy než Princetonská univerzita. Během práce na svém doktorátu pokračovala ve výzkumu spektroskopie a shromažďovala a analyzovala data o spektrech chemických prvků a molekul, která jsou pro ně unikátní a mohou sloužit k jejich identifikaci. Po získání titulu Ph.D. se vrátila na Princetonskou univerzitu, aby pokračovala ve spolupráci s Russellem jako výzkumná asistentka. Jedním z jejích nejvýznamnějších příspěvků fyzice byla identifikace technecia ve slunečním světle (první příklad přirozeně existujícího technecia).
V roce 1945 nastoupila do tehdejšího Národního úřadu pro standardy (National Bureau of Standards, NBS).[9] Zde vytvořila tabulky atomových spekter a energetických hladin, které zůstaly po desetiletí základními konstantami ve spektroskopii. Zde také začala zkoumat infračervené sluneční spektrální čáry a úrovně atomové energie. Na začátku roku 1946 rozšířila svou práci na ultrafialové spektrální čáry díky práci Richarda Touseyho a měřením provedeným na raketách V-2. Předtím se její studie omezovaly na teleskopická pozorování částečně blokovaná zemskou atmosférou. V roce 1950 vydala publikaci Ultraviolet Multiplet Table o výsledcích své několikaleté spolupráci s Richardem Touseyem.
V roce 1968 ve svých 70 let odešla ze své pozice v Národním úřadu pro standardy. Pokračovala ale ve výzkumu v Naval Research Laboratory až do své smrti na srdeční selhání ve věku 91 let.[10]
Osobní život
Charlotte Moore na konci karieryAstronomické sympozium v Utrechtu 1963 – Jan Hendrik Oort, Donald Menzel, Charlotte Moore Sitterly, Marcel Minnaert, Albrecht Unsöld
Charlotte Moore se během práce na Princetonské univerzitě seznámila s fyzikem Bancroftem W. Sitterlym, za kterého se provdala v roce 1937 ve svých 39 letech. Své dívčí jméno si ponechala pro svoji vědeckou karieru a vydávání článků, protože v té době již byla známou vědkyní.
Ráda cestovala a věřila, že cestování je jedním z nejdůležitějších aspektů života vědců, protože podporuje spolupráci mezi nimi. Ráda také zahradničila a se svým manželem se věnovala hudbě až do jeho smrti v roce 1977.
Ocenění
Ceny
Cena Annie Jump Cannonové za astronomii (1937)
Fellow of the Optical Society (1959) – členka první třídy OSA Fellows, jedna z pouhých pěti žen ve 115. ročníku.[11]
Spolková cena pro ženy (1961)
Cena Williama F. Meggerse od Optické společnosti (1972)
↑Charlotte Emma Moore Sitterly: 1990 Bruce Medalist [online]. Department of Physics & Astronomy, Sonoma State University, June 24, 2021 [cit. 2023-08-17]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑GARTON, W. P. S.; MARTIN, W. C. C. M. Sitterly (1898 – 3 March 1990). Quarterly Journal of the Royal Astronomical Society. June 1, 1991, s. 209–210. ISSN0035-8738. Bibcode1991QJRAS..32..209G.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Oral History Interviews: Interview of Charlotte Moore Sitterly by David DeVorkin [online]. Niels Bohr Library & Archives, American Institute of Physics, June 15, 1978 [cit. 2023-08-17]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑SHEARER, Benjamin F. Notable women in the physical sciences : a biographical dictionary. 1. publ.. vyd. Westport, Conn. [u.a.]: Greenwood Press, 1997. Dostupné online. ISBN978-0313293030. S. 375–381.Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ROMAN, Nancy G. Obituary: Charlotte Moore Sitterly, 24 September 1898– 3 March 1990. Bulletin of the American Astronomical Society. September 1991, s. 1492–1494. Dostupné online. Bibcode1991BAAS...23.1492R.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ abLANDAU, Elizabeth. How Charlotte Moore Sitterly Wrote The Encyclopedia of Starlight [online]. September 23, 2019 [cit. 2022-10-07]. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Walter Sullivan. Charlotte Sitterly, 91; Devoted Career to Sunlight Studies. The New York Times. March 8, 1990. Dostupné online.Je zde použita šablona {{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑KESSLER, Karl G. Dr. Charlotte Moore Sitterly and the National Bureau of Standards. Journal of the Optical Society of America B. 1988, s. 2043. DOI10.1364/JOSAB.5.002043. Bibcode1988JOSAB...5.2043K.Je zde použita šablona {{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑OSA's First Fellows [online]. The Optical Society. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne April 24, 2019.Je zde použita šablona {{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
_-_Charlotte_Moore_Sitterly.jpg)
