Bukolická scenérie od Salomona Gessnera"Pastýř z Arcadie" (pastýř v bukolickém prostředí) dílo Cesare Saccaggiho z Tortony
Bukolická poezie (bukolika) (z řeckého búkolikos = pastýřský) je poezie idylicky zobrazující pastýřský nebo venkovský život. Jejími žánrovými typy je idyla, ekloga a pastorála. Její děj, který spočívá ve stylizovaných hovorech pastýřů do nichž jsou volně vkládány různé písně, milostné historky a další vyprávění, bývá situován do bájné pastýřské země Arkádie.[1]
Mnohdy se pro bukolickou poezii používá synomymum pastorála. V jiných poetických systémech je však tento název vyhrazen pouze pro objemnější idylické formy dramatické nebo prozaické.[2]
Historie
Theokritos
Bukolická poezie vznikla v antice. Její tradici vytvořili Stésichoros, autor pastýřských písní (7. století př. n. l.), Theokritos, tvůrce idyly (3. století př. n. l.) a Vergilius, který vytvořil klasickou podobu eklogy (1. století př. n. l.). Výrazně k její oblibě přispěl také Longůvbukolický románDafnis a Chloé (asi 2. století př. n. l.).
Vergilius
Nový zájem o bukolickou poezii, v souvislosti se snahou o napodobení antického životního stylu, vzbudila až renesance a baroko (Jacopo Sannazaro, Giovanni Boccaccio, Edmund Spenser, John Milton, Alexander Pope), kdy rovněž došlo k rozkvětu veršované pastýřské hry (pastorály). V době rokoka ztrácí idyla a ekloga přímou asociaci s pastýřským životem (idyla se transformuje do výchovně laděného obrazu měšťanského života a ekloga se postupně rozpouští v idylicky laděné přírodní a erotické lyrice). K významné aktualizaci chápání bukolického idylismu došlo pak v době osvícenství a preromantismu (Salomon Gessner).[1]
V důsledku rozvíjející se civilizace se idylismus bukolické poezie stal neudržitelným, přesto se objevovaly pokusy o její vzkříšení (například Idyly královské od Alfreda Tennysona z let 1859 až 1885). V novodobé poezii se bukolická tematika objevuje jen zřídka, běžnější je oslava venkovského způsobu života vůbec.[3]
